Co bublá pod povrchem

V pátek po setmění obsadily turecké vojenské jednotky strategické istanbulské mosty přes Bosporskou úžinu. Auta kličkovala mezi tanky, nad domy vrčely vrtulníky a svištěly stíhačky. Střelbu v ulicích doplňovaly mohutné výbuchy – jeden otřásl náměstím Taksim v Istanbulu, v Ankaře výbuch poškodil budovu parlamentu. Záhy vojenští vzbouřenci z obsazené budovy televize oznámili Turkům, že přebírají moc v zemi a vyhlašují stanné právo.

Už za několik hodin, v sobotu ráno, bylo po všem. Prezident Recep Tayyip Erdoğan se urychleně vrátil z dovolené a v době uzávěrky časopisu, který právě držíte v ruce, měla turecká vláda situaci pod kontrolou. Po nočním dramatu zůstalo v ulicích 160 mrtvých, převážně civilistů. A otázka, jaké síly působí ve strategické zemi pod – na první pohled – stabilní vládou Erdoğanovy tvrdé ruky. Reakce ze světa totiž připomněly, že i když situaci na domácí půdě zvládl s přehledem, Turecko je pod jeho vedením stále obtížnější partner.

Příliš mnoho sil

I když první zprávy z místa hovořily o dobře připraveném útoku na vládní moc, o nic takového podle všeho nešlo. Pučistů byly řádově stovky a nebyli dostatečně vyzbrojení. Reprezentovali jen zlomek tureckých ozbrojených sil, neměli podporu nikoho z nejvyššího velení armády. Především se jim ale nepodařilo získat podporu veřejnosti. Nejen že prezident Erdoğan dokázal během pár hodin zmobilizovat své příznivce a dostat je do ulic, proti pokusu svrhnout násilím vládu se postavila i nezávislá média,…