Bezručův hlas

Dnes si už asi mnoho lidí neumí představit, že by poezie mohla mít takový náboj, aby se stala inspirací v sociální emancipaci národů. Jedině tak si lze vysvětlit, proč si severomoravští politici mysleli, že Petr Bezruč je přeceňovaným básníkem, a jeho rodný dům* už proto není třeba chránit jako kulturní památku. Slezské písně sehrály na začátku minulého století roli intelektuálního dynamitu. Krásná poezie plná temné emancipace.

Bezruč se sice stal básníkem, kterého vyzdvihoval a neustále citoval minulý režim, ale co to mění? Není chybou autora, že se jím zaštiťoval režim, který utiskoval lidi ještě více než ten rakousko-uherský z časů, kdy báseň vznikala. Je škoda, že tak špatně pracujeme s vlastní historií a házíme do koše vše, co neznáme. A neznáme toho spoustu.

Jaký náboj měla pro tehdejší lidi Bezručova slova, dokazuje slavný spisovatel Franz Werfel ve své předmluvě k německému vydání: „Je jasno, že tento muž ví, že jeho písně nevystoupily z jeho ojedinělé lidské osoby, že nemají s ním nic společného, ano zdá se, že s ohromným úžasem a bušením srdce potkal na rozcestí onoho divého, jemu cizího, bludného Petra Bezruče, před nímž se dal na útěk, až jej přízrak dohonil a dotkl se lehce a velitelsky jeho hlavy. Básník jednal na rozkaz, byl nástrojem bohů mocí zahnaných, vyvolencem zlobných, dávno poražených, prastarých bohů, kteří ještě jednou shlukli se v bouři a nad hlavami hynoucích – rodů zavyli posledním bolem…“

Článek o domě Petra Bezruče si přečtete v rubrice Fokus.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery, šéfredaktor

V obsahu a editorialu jsme uvedli, že článek Přeceňovaný buřič pojednává o rodném domě Petra Bezruče. Jednalo se však o dům v Kostelci na Hané, kde strávil dvacet let svého života. Za chyby se omlouváme. *