Plout proti proudu

Vítězslav Nezval spokojeně rázuje Topičovým salonem. Před chvílí tu zahájil výstavu svých dávných výtvarných přátel Jindřicha Štyrského a Toyen a teď se dívá na jejich křečovitě krásné obrazy, v nichž se sen stává realitou a realita snem. Usmívá se. Netuší totiž, jaká slova stojí v katalogu, který drží v ruce.

Jeho kolega Karel Teige do něj napsal, že v těch lednových dnech roku 1938 probíhá v Evropě křižácké tažení proti umění, kterému se v Německu posměšně říká „zvrhlé“ a v Sovětském svazu „zrůdně formalistické“. A Stalinova kulturtrégra Kerženceva v závěru přirovnal k Hitlerovu ministrovi propagandy Goebbelsovi. Když si to Nezval doma přečte, prská vzteky. Přirovnávat jím milovaný komunismus k nacismu? Od katalogu se veřejně distancuje a do kavárny sezve členy Skupiny surrealistů v ČSR. O textu se s nimi do nočních hodin hádá a dva dny nato spolek rozpustí.

Tak končí možná vůbec nejslavnější kapitola našeho umění zvaná surrealismus. V Alšově jihočeské galerii se teď na ni rozhodli podívat tak podrobně, jak to dosud nikdo neudělal. V Hluboké nad Vltavou je k vidění dvě stě padesát exponátů, v Českých Budějovicích další stovka; stejně důležitou součástí projektu je monumentální šestisetstránková doprovodná monografie z nakladatelství Arbor vitae. To vše pod názvem Krása bude křečovitá vypůjčeným z Nezvalovy básně.

Nejhlubší zářez

Pamětníci vědí, že směr – který byl za…