0:00
0:00
Jeden den v životě13. 8. 20163 minuty

Dáma v autoškole

 Eliška Adamcová

Zvoní budík. V polospánku slyším, že venku je slušný slejvák. No to teda dneska dopadne… Budík zvoní znovu. V sedm tam musím být, tak to abych už vstala. S heknutím a zaťatými zuby se zvednu z postele. Před dvěma dny se mi zablokoval krk a nemůžu otáčet hlavou. Ještě navíc. Kdo vymyslel zkoušky v autoškole v sedm ráno, říkám si, když do sebe rychle házím snídani.

Vyrážím na cestu a s malým zpožděním, které si jako dáma mohu dovolit, mířím na místo určení. Všichni už tam jsou. Sedáme do auta, já dozadu, ten kluk, co to dělá se mnou, jde první a sedá si za volant. Vypadá na patnáct. Nebo jsem já už moc stará. Učitel si sedá vedle řidiče a komisař dozadu ke mně.

„Takže, nebudu toho moc říkat. Jedeme bezpečně, rozumně a s rozmyslem. A hlavně, používejte u toho mozek.“ „Slyšela jste, Eliško?“ obrací se na mě zepředu můj učitel. „Používejte mozek!“ Co? Trochu zaskočená jeho poznámkou a jako jediná žena v autě odvětím: „Tohle je sexismus!“ Komisař, který vypadá, že ho moje odpověď pobavila, se na mě podívá: „Co tím myslíte?“ „No jako proč to říkáte mně a ne taky jemu?“ a ukážu na kluka přede mnou. „Vy máte problém se sexem?“ ptá se komisař. „No to teda nemám.“

↓ INZERCE

Kdybych mohla otáčet hlavou, tak se mu při této odpovědi blbě podívám do očí. Takto jenom koukám dopředu a dál radši nic neříkám. Auto se rozjelo. Vjíždíme na hlavní silnici.

„Jste úplně blbá! Vy v tý hlavě snad nic nemáte!“ vracím se v myšlenkách ke včerejší jízdě. „Co si to dovolujete?! Snad mám právo na chyby, ne?“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Blbeček. Koukám z okénka, jak prší, a přemýšlím. Nejsem nějaká zarytá feministka, ale udělat kurz autoškoly a zachovat si ženskou důstojnost není snadné. „Mám tady zahnout?“ ptám se při jedné jízdě. „Kam byste zahýbala? A jestli chcete zahnout se mnou, tak to až dojezdíme. To klidně.“

Jedné holčině se dokonce stalo, chudince, že když se jí komisař u zkoušky zeptal, jaké doklady má mít jako řidička vždy u sebe, s jistotou vyjmenovala: „Řidičský průkaz, občanku, malý techničák a menstruační kalendář.“ Prostě uvěřila panu učiteli, který si z ní dělal srandu, když ji to v autoškole učil. Prý aby se vědělo, kdy může.

„Na příští světelné křižovatce pojedeme doprava, mladý muži,“ koriguje komisař naši jízdu. Za chvíli zastavujeme na benzinové pumpě a měníme si místa. „Tak se nám předveďte, Eliško.“

Odjistím auto, zařadím jedničku a jedu. Komisař vypadá spokojeně. Kontroluji zrcátko, teď blinkr a zařadit se do levého pruhu. Učitel mi potajmu zašlapuje brzdu, když přehlédnu třicítku. Na pokyn odbočím a vracíme se zpět do autoškoly. Zastavím, vypnu motor, vyřadím, zajistím auto a vyndám klíčky. Dojeto.

„Víte, chtěl jsem říct,“ vysvětluje mi pan komisař svůj komentář na úvod jízdy‚ „chtěl jsem říct: teď při zkoušce používejte mozek, a ne p…“ Jo aha. Když se loučíme, mám pocit, že bych měla něco říct, něco významného na obranu své dotčené důstojnosti. Ale nějak mi scházejí slova a asi by to stejně nemělo smysl. Tak si jen podáme ruce. Když odcházím, stihne ještě pan komisař dodat: „A víte, že je s vámi opravdu sranda, Eliško?“

Je devět hodin ráno. Spěšně otevírám deštník, který jako dáma nosím vždy s sebou, a mizím. Ještě že tu zkoušku nemusím dělat znovu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].