Dopis z Louisiany

Už dva dny se snažíme se čtyřletou dcerou vyrovnat s přesunem času. Cesta z Prahy do New Orleans se kvůli výpadku informačního systému společnosti Delta prodloužila na dva dny, a tak jsme zatím časově někde mezi Českem a USA. Ani nám nevadí, že celé ty dva dny prší, stejně jsme zalezlé doma a půlku dne prospíme.

Třetí den se koukám z okna na jednolitý proud deště a přemáhá mě mírná nervozita. Doufám, že naši ulici čítající čtyři bloky sevřené mezi jezero a vodní kanál nezaplaví voda. Od zaplaveného domu nás už jednou dělilo jen pár centimetrů, na řadě jsme vždy jako první. Přemýšlím, ke komu se případně evakuovat. Odpoledne ale vysvítá slunce a další den už to vypadá, že my v New Orleans zůstaneme tentokrát v suchu. Doslova. Ne ale lidé severně od nás. Přicházejí zprávy z hlavního města Louisiany Baton Rouge a jeho okolí, že voda začíná nebezpečně rychle stoupat. Jen za posledních 48 hodin napadlo v zasažené lokalitě 60 cm a začíná se mluvit nejdříve o pětisetleté, zanedlouho o tisícileté povodni.

V Baton Rouge to dobře znám, často jezdíme do jeho okolí na výlety. Romantickou, bažinatou krajinu s pahýly stromů střídají jezera a řeky. Venkov známý jako Acadiana, Cajun Country neboli kajunská země je tím nejoriginálnějším v celé Louisianě. Žijí tu potomci těch, kdo na jih Spojených států přišli v 18. století z dnes kanadské Akádie, hrdí lidé, kteří se přizpůsobili těžkým podmínkám jižanského života, vysokým teplotám, vlhkosti a hurikánům a naučili se se zdejší divokou…