Krev na sněhu Půlnoční slunce

Období „po Harrym Holeovi“ odstartovala hvězda severského thrilleru Jo Nesbø hned trojicí knih. Po románu Syn přišel norský bestsellerista s na sebe navazujícími tituly Krev na sněhu a Půlnoční slunce. Vydává se v nich do Norska sedmdesátých let a prostřednictvím dvou ich-formových vypravěčů líčí dvojici příběhů, které jsou provázané prostředím osloského podsvětí, postavami překvapivě citlivých nájemných zabijáků a inklinací k morbidní romanci.

Diptych sice pracuje s řadou příbuzných motivů, výrazně se však liší prostředím. Krev na sněhu je svižným milostným krvákem z Osla, Půlnoční slunce přináší na poměry autora nezvykle ztišené vyprávění o nápravě zkrachovalého zabijáka ve svérázné sámské a laestadianské komunitě na odlehlém severu země. V centru obou novel stojí muži, které povolání předurčuje k cynismu, přesto projevují nadměrnou a v důsledku nebezpečnou míru sebereflexe a senzitivity. Zatímco první svazek více méně přímočaře staví na otřepaném „cherchez la femme“ půdorysu s několika erupcemi lehce groteskního násilí, druhý přináší ukázněný, poeticky laděný text, který rukopis milovníka zvratů prozradí až v závěru.

Omezený půdorys má podstatnou výhodu: Nesbø může demonstrovat cit pro rytmus vyprávění a atmosféru života na hraně sebedestrukce, ale má minimum prostoru pro excesy a za vlasy přitažené zvraty. Jeho psaní tak působí soustředěně a disciplinovaně; a zejména u větší části Půlnočního slunce lze hovořit…