Uctívaná krajina

Brouzdali jsme lesem ve slovenských horách, kam nás s bratrem vzali na výlet naši čeští rodiče. Houby nerostly, ale máma byla nespokojená z jiného důvodu. „Ten les je neuklizený,“ prohlásila pohoršeně. Bylo mi deset a její věta mě rozesmála. Les přece má být neuklizený, je to jeho přirozený stav, neboť nepatří lidem, ale zvířatům.

Tehdy jsem přičítal mámino pohoršení její pořádkumilovnosti, kterou se nám v našem bytě v Bratislavě marně snažila vštípit. Jenže dnes, po deseti letech strávených v Respektu, která mě přinutila zkoumat, nakolik je moje teoretická česká identita v souladu s tou skutečnou, si myslím, že v ní tehdy promluvilo její opravdové češství.

Během těchto deseti let jsem se často snažil pochopit českou společnost pomocí jednoduchého nástroje, jenž by se dal nazvat slovenským měřítkem, tedy pomocí své slovenské identity. Některé postřehy se pokusím popsat, prosím však čtenáře o shovívavost, neboť jde o postřehy amatéra hrajícího si na antropologa.

Země pod kontrolou

Proč tedy moje máma ohrnula nos nad divokostí slovenského lesa? Protože byla navyklá na české lesy, jež – viděno slovenskýma očima – připomínají spíše parky se zvířaty uklizenými v oborách, byla navyklá na to, že česká krajina je příjemně zvlněná a dokonale průchozí, na to, že příroda není k člověku v opozici, ale uctivě mu slouží jako jedna velká přátelská zahrada.

Vždy když se procházím českou krajinou, udivuje mě její přívětivost, pocit bezpečí v lese, kdy nanejvýš tak po…