Když v hlavě někdo mluví

Představa, že najednou uslyšíte v hlavě hlas, jehož reálný zdroj se v okolí nenachází, může být docela děsivá. Přesně takhle přece začínají nejvážnější duševní onemocnění, hroutí se základní životní jistota, že nám naše smysly zprostředkují věrný obraz světa. Není divu, že pokud se v takovém případě svěříte rodině nebo přátelům, nejspíš vás vyděšeně pošlou k psychiatrovi.

Zhruba před čtvrt stoletím se přitom ve světě začal prosazovat názor, že to není vždy ten nejlepší nápad. Takzvané hnutí Slyšení hlasů, které sdružuje právě lidi, jimž v hlavě „někdo“ mluví, se stalo sice občas kontroverzní, ale rozhodně přínosnou alternativou běžné psychiatrické péče. Nyní s jistým zpožděním přichází i do Česka. Od loňského roku se schází první skupina takzvaných voice hearers v Brně.

Díky za energii

Dveře se rozletěly a dovnitř vešla prazvláštně oblečená žena s vrstvou silného líčidla na tváři. Představila se jako Miss Queen a okamžitě spustila litanii, která je noční můrou každého, kdo vede nějakou terapeutickou skupinu. „Strašně nadávala na svou sociální pracovnici, která jí ten den něco provedla,“ popisuje brněnská psychoterapeutka Veronika Šuráňová, jež se toho dne v anglickém Sheffieldu účastnila setkání lidí, kteří slyší hlasy. „Nikoho jiného moc nevnímala a nebyla k zastavení.“

Lidé sedící v kruhu mlčeli, zatímco vodopád slov pokračoval. Moderátor skupinky v jednu chvíli využil nádechu lamentující dámy a vstoupil jí do řeči. „Díky, že jste to tady tak krásně oživila svou energií, to je skvělé. Jen teď budeme muset dát prostor i ostatním.“ Miss Queen ještě vychrlila pár nadávek, a aniž by vyslechla kohokoli dalšího, rozrušeně opustila místnost. „Ten respekt, který k ní všichni měli, mě dostal,“ vzpomíná Šuráňová. „Nikdo ji nesoudil, nerozmlouval jí, co si myslí. Nikdo jí nevyčítal, že přišla pozdě a odešla bez vysvětlení.“

Mladá terapeutka, která má v Sheffieldu sestru, tehdy před pár lety ze zvědavosti nahlédla do světa hnutí Slyšení hlasů, jež se v Británii a mnoha dalších západních zemích rozvíjí už od konce osmdesátých let. Po návratu do Brna uspořádala Šuráňová spolu se svou kolegyní malou konferenci a založila první podobnou skupinu v Česku. Schází se od loňska dvakrát měsíčně.

Na první pohled jde o obyčejné povídání lidí, kteří s tímto fenoménem mají nějakou osobní zkušenost. Jenže právě možnost mluvit bez obav o čemkoli z něj dělá jedinečnou oázu v životech mnoha z nich. Významnou část návštěvníků tvoří psychiatričtí pacienti, zejména lidé s nějakou podobou psychózy, kteří trpí halucinacemi nebo bludy. Jejich postoj k lékařům bývá velmi opatrný. Řada z nich má z psychiatrických klinik nepříjemné zážitky. A především dobře vědí, že rozpovídat se o svých mimořádných stavech před zdravotníkem znamená koledovat si o zvýšení dávky léků, k nimž mívají nemocní kvůli vedlejším účinkům rozporuplný vztah.

Výsledkem je, že svůj bouřlivý vnitřní svět skrývají před okolím jako něco nepřijatelného, něco, co z nich „dělá blázny“. Stydí se za část svého já a možnost sdílet bez obav mezi lidmi s podobnou zkušeností je pro ně léčivá.

Naše skupina

Hnutí má pár jednoduchých, ale důležitých pravidel. Skupiny jsou otevřené nejen lidem, kteří slyší hlasy, ale komukoli, kdo v mysli zažívá něco neobvyklého. Účastníci nikdy nehodnotí význam, jaký člověk svým halucinacím či bludům (mimochodem tahle slova se zásadně nepoužívají) přisuzuje.

„Léta mám takovou představu, že vymyslím lék na schizofrenii,“ vypráví například čtyřicetiletá Lenka, jedna z pravidelných návštěvnic brněnské skupiny (příjmení si nepřála zveřejnit). Na psychiatrii se po nervovém zhroucení dostala poprvé ještě coby dítě a dodnes to vnímá jako otřesný zážitek. Nikdo s ní prý tehdy pořádně nemluvil, jen musela polykat léky, celé týdny plakala, ať už může jít domů k rodičům. Nakonec pochopila, že jedinou účinnou strategií, jak se dostat ven, je předstírat, že už je v pořádku. Tak jako mnoha dalším nemocným jí zvyk přetvařovat se před lékaři zůstal.

Lenka má dnes v kartě diagnózu „schizoafektivní porucha“, bere invalidní důchod a v minulosti zažívala i fenomény podobné hlasům – takzvané ozvučené myšlenky, kdy v duchu rozmlouvala se svou mrtvou babičkou nebo posly z budoucnosti. O těchto věcech sice již v minulosti mluvila s různými terapeuty, využívala i služeb komunitních center, která nabízejí různá setkání pro sdílení. Skupina, kterou navštěvuje teď, je ale prý jiná. „Nepořádá to žádná instituce, je skutečně naše,“ vysvětluje Lenka. „O tom, že pořád vymýšlím lék na schizofrenii, raději nikde moc nevyprávím. Ale když jsem to řekla na naší skupině, reakce byla skvělá. Všichni se ptali, jak jsem s tím daleko, jak bych to chtěla udělat a tak. Ten zájem mi udělal hrozně dobře.“

K dalším pravidlům hnutí Slyšení hlasů patří to, že jej nemají vést terapeuti, ale lidé, kteří zkušenost sami zažívají. V Sheffieldu, který inspiroval první české setkání, například skupinu moderuje Peter Bullimore, britský veterán hnutí, jemuž zní v hlavě hlas jeho chůvy, která ho v dětství sexuálně zneužívala. V Brně se role tahouna ujal jednatřicetiletý programátor Jozef Krchňavý, jenž má za sebou dvě hospitalizace s maniodepresivní psychózou. „Můžeme k sobě být úplně otevření a podporovat se, i když se zrovna cítíme pod psa,“ shrnuje přínos setkávání. „Všichni totiž víme, jaké to je. Kdo někdy neležel přivázaný v léčebně na posteli, těžko vás pochopí.“

Ozvučené trauma

Slyšení hlasů je mnohem častější fenomén, než se zdá. A navzdory tomu, že většinu účastníků zmíněných skupin tvoří lidé s nějakou formou psychózy, v celkovém obrazu také mnohem méně patologický. Podle různých studií ze světa slyší v hlavě hlasy něco mezi dvěma a šesti procenty populace, přičemž drtivá většina z nich vede normální život, aniž by kdykoli vyhledala lékaře. „Psychiatr vám nedá diagnózu jen proto, že slyšíte hlasy,“ vysvětluje náměstek pro vědu a výzkum Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. „K tomu je potřeba mít víc symptomů psychózy, které vám zásadně narušují život.“

Pokusy na magnetické rezonanci ukazují, že vnitřní hlasy jsou skutečně „slyšené“ – aktivuje se při nich stejná část mozkové kůry, jako když na vás někdo promluví zvenčí. Psychiatrie tento fenomén vysvětluje tak, že postiženému člověku z různých důvodů poklesne práh, který v neuronových sítích odděluje nevýznamné šumy od hodnotných informací. Ve stavu přecitlivělosti pak jeho mozek „ozvučí“ buď vnitřní řeč, nebo jiné mentální obsahy.

Hlasy slyšívají často lidé, kteří zažili nějaké silné trauma. Typické je sexuální zneužívání v dětství, ale Amnesty International zaznamenala vysoký výskyt fenoménu také u politických vězňů, kteří prošli mučením. Hlasy se vyskytují u lidí s depresí, ale též u jachtařů plavících se dlouhé týdny osaměle přes oceán.

Mezi hemisférami

Známý americký psycholog Julian Jaynes analýzou dobových literárních pramenů dokonce dospěl k názoru, že ještě necelá dvě tisíciletí před naším letopočtem lidé slýchali hlasy zcela běžně. Vypracoval proto unikátní vývojovou teorii, podle níž byly mozkové hemisféry našich předků více propojené a jejich vzájemná informační výměna měla právě podobu hlasů, považovaných za komunikaci s duchovním světem. Profesor z Princetonu své závěry sepsal v dnes tak trochu kultovní knize Původ vědomí v rozdělení dvoukomorové mysli. A shodou okolností se právě tento spis stal důvodem vzniku zmiňovaného hnutí.

Nizozemský psychiatr Marius Romme měl v polovině osmdesátých let minulého století v péči obzvlášť těžkou pacientku trpící hlasy, na něž nezabírala žádná psychofarmaka. Pro nemocnou ženu představovala klíčovou útěchu jediná věc – četba Jaynesovy knihy. Teorie o přirozenosti hlasů v lidském mozku pro ni znamenala pomyslné stéblo, které ji drželo nad hladinou pocitu, že úplně zešílela. Romme na základě této zkušenosti dospěl k názoru, že o tom, zda život s hlasy bude snesitelný, nebo zoufalý, rozhoduje postoj, jaký k nim zaujmeme.

Názornou ukázku tohoto přístupu představuje známý životopisný film Čistá duše. Geniální matematik trpící schizofrenií John Nash se v něm po letech marného boje postupně naučí se svými halucinacemi žít, uleví se mu a nakonec v jejich společnosti přebírá i Nobelovu cenu za ekonomii.

Hnutí Slyšení hlasů se kvůli svým názorům občas dostává do křížku s mainstreamovými psychiatry, kteří radí se halucinacemi pokud možno nezabývat a potlačit je léky. Filozofie „přijetí“ hlasů do života nebo vysazování medikace, s nímž účastníci setkání někdy experimentují, se lékařům moc nelíbí, obzvlášť když paranoidní schizofreniky jejich hlasy někdy navádějí k sebepoškozování či agresi.

V zemích, kde je psychiatrická péče tradičně otevřenější, jako je právě Británie, se oba směry živě doplňují a spolupracují. Jinde, například ve Spojených státech, si spíše udržují ostražitý odstup. Brněnská skupina by podle Veroniky Šuráňové stála spíše o spolupráci s psychiatry.

V jednom se ale současná medicína i alternativní směry shodnou. Diagnóza schizofrenie ustavená kdysi otci zakladateli psychiatrie je velmi pravděpodobně nefunkčním konceptem, pod nímž se skrývají různé psychické obtíže s odlišnými příčinami, potřebami i prognózou. „Je to něco jako teplota,“ vysvětluje psychiatr Jiří Horáček. „To taky není diagnóza, ale příznak velmi různých potíží.“ Jindy se schizofrenie přirovnává k cirkusovému stanu, v němž sice pobíhají samí podivíni, každý je však jiný. A jisté je, že některým z nich stávající psychiatrická péče moc nesvědčí.

Něco prospěšného

Opečovaná zahrada se vzrostlými stromy, potůčkem a půvabnou dřevostavbou nenapovídá, že by majitel tohoto místa měl mít v lékařské kartě záznam „polymorfní psychotická porucha s příznaky schizofrenie“. Obydlím psychotiků většinou bývají spíš zakouřené garsonky se staženými záclonami a prázdnou lednicí.

Pro Jožku Wenkeovou (69), která tady v domě kousek za Prahou žije, ostatně její kdysi stanovená diagnóza nic neznamená – hlasy, jež dlouhá léta slyšela v hlavě a které ji přivedly až do psychiatrické léčebny, pro ni prý nikdy nepředstavovaly problém. Naopak, díky nim našla své poslání a raduje se ze života.

Objevily se zčistajasna jedno odpoledne v roce 2003 a oznámily jí, že ji budou učit poznávat duchovní příčiny nemocí a léčit je. „Byly to zcela konkrétní hlasy s určitou barvou a způsobem mluvy,“ popisuje zážitek žena, která se už předtím věnovala metodám alternativní medicíny. „Přijala jsem je s důvěrou jako něco prospěšného. Neděsily mě.“

Hlasy se pravidelně vracely, ona lékařská výuka však postupně začínala nabírat navenek docela dramatickou podobu. „Božská bytost“ v její hlavě jí vždy oznámila, že jí názorně v jejím těle ukáže podobu nějaké nemoci a pak jí vysvětlí, jak ji uzdravovat. Astma nebo artrózu kolen ještě Wenkeová zvládla bez potíží, když ale přišla řada na infarkt, zkolabovala během horské túry a její přátelé zavolali záchranku. Z nemocnice ji propustili se závěrem, že má srdce zcela zdravé.

Jindy se jí v hlavě na několik dnů usadily nové, neznámé hlasy, které ji nepříjemně komandovaly – šlo prý o názornou ukázku duševního onemocnění. „To bylo docela hrozné,“ vzpomíná Wenkeová, „hlasy mi dávaly rozkazy, honily mě jako psa a nemohla jsem je neposlechnout. Po čtyřech dnech zmizely.“ Její léčebná příprava vyvrcholila asi po dvou letech náhlým zážitkem „energetického čištění těla“, při němž se prý dostala do tak silného – a nejspíš i hlučného – transu, že sousedi zavolali policii a sanitku. Vzbudila se druhý den přikurtovaná a omámená na psychiatrii, kde strávila šest týdnů.

Pro podobné případy, jako je Jožka Wenkeová, stále významnější část odborníků razí termín psychospirituální krize. Jde o dočasný stav svými příznaky podobný psychóze, který je ale ve skutečnosti formou osobní transformace. Obvyklé psychiatrické postupy při této krizi většinou nepomáhají.

Jožka Wenkeová záhy po návratu z léčebny vysadila léky, deset let žije bez problémů bez nich. Dramatické situace se už nevrátily, ale vnitřní hlasy s ní vydržely ještě několik let. Postupně ji dovedly k léčitelské praxi – dnes za dobrovolný příspěvek pomáhá zájemcům vyznat se, jak sama říká, v nehmotných příčinách nemocí a vede je k sebeuzdravování. „Hlasy mi radily. A zmizely ve chvíli, kdy jsem je přestala potřebovat,“ shrnuje žena. „Dnes už vím, jak mám postupovat.“

Její příběh duchovního probuzení může být samozřejmě pro někoho trochu divoký – záleží na osobním světonázoru a vztahu k podobným fenoménům. Dobře však ilustruje základní tezi, kterou nizozemský psychiatr Marius Romme kdysi formuloval jako krédo svého alternativního pohledu na hlasy. Pokud jim člověk dokáže dát ve svém životě smysluplné místo, má vyhráno. A i když jeho vlastní interpretace hlasů může na „normální“ okolí působit bláznivě, nikomu nepřísluší ji posuzovat. Důležité je, že člověk dokáže žít normální, nebo dokonce bohatší život, a ne bloumat v županu zahradou léčebny.