Dopis z Londýna

Ve svých rozhlasových vstupech často říkám, že se atmosféra konkrétně v Londýně po červnovém unijním referendu ve vztahu k cizincům moc nezměnila. Na rozdíl od Čechů či Poláků žijících třeba v euroskeptickém a cizincům nepříliš fandícím hrabství Lincolnshire na severovýchodě Anglie, mě nechává stále klidným, když na sebe naše děti začnou v přeplněném londýnském autobuse hulákat svou mateřštinou. Tavicí kotlík národností tady zkrátka poskytuje člověku ochranu. Zvlášť v naší čtvrti, kde si 75 procent voličů přálo setrvání v EU, a kde to 24. června ráno vypadalo jako na pohřbu.

Ale vlastně neříkám úplnou pravdu. Anglického instalatéra, který by si vzhledem ke své nešikovnosti a nedochvilnosti býval zasloužil velmi příkré zacházení, jsem nechal vyloženě vyklouznout. Jako bych byl instinktivně opatrnější od okamžiku, kdy jsem mu otevřel dveře a zjistilo se, že on je domorodec a já cizinec. V našem očním kontaktu bylo obsaženo to klasické „já vím, že víš, že vím…“. Nic nepěkného neřekl, ale ve vzduchu bylo cítit napětí. Na druhou stranu v tenisovém Highgate LTC, kde jsem konečně začal hrát klubový žebříček, mi už několik soupeřů, které jsem předtím skoro neznal, spontánně řeklo, že se za výsledek referenda a atmosféru ve společnosti stydí a že oni osobně cizince ve svém okolí velmi vítají. Když už jsme u tenisu, na posledním synově turnaji hrál Daniel ve finále proti malému Polákovi. V soutěži dívek postoupily nejdál Ukrajinka s Lotyškou. Jsou chvíle, kdy člověk brexit celkem…