Roztodivná pohraničí prozkoumává biolog Jiří Sádlo v knize Praha a Brno. Ať jde o pomezí mezi Okcidentem a Orientem, řádem a chaosem, městem a venkovem, posvátným a profánním. I texty se žánrově pohybují mezi úvahami, cestopisnými reportážemi a povídkami; sám autor říká, že provádí cosi mezi kulturní antropologií, archeologií, geobotanikou a vybíráním popelnic.
Knihou čtenáře prochází postava opelichaného anděla, který se pokoušel hnízdit v kostele a kterého nakonec autor rozpoznává v sídlištním anonymovi na Jižním Městě. Na jiném sídlišti má zase dojem, že jej pronásleduje postava z Meyrinkova Golema. Sádlo jde vědomě ve stopách Ripellinovy Magické Prahy a na město se dívá ozvláštňujícím zrakem, který ve známých a všedních názvech objevuje zlověstné podtóny – a skrze nějž se i ona nudná sídliště mění v magické krajiny. Především se však Sádlo zastává všeho, co je nízké, bezvýznamné, podřadné. Přestože se pohybuje převážně Českem, s vášní a radostí tu nachází stopy chaotického Balkánu nebo obecně Východu (za bránu Orientu prohlašuje Brno). Když se prochází historickými centry a míjí starobylé budovy, nepíše o státotvornosti a národní paměti, ale zaměřuje se na jejich odvrácenou stranu – na starý chodník za pražským Klementinem pokrytý plevelem, smetím a psími exkrementy. Právě odpadky jej ostatně zajímají soustavně a dokáže k nim podat zasvěcený výklad.
Stejně tak se Sádlo zamýšlí nad koncepcemi vztahu kulturního řádu a přírodního chaosu a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu