Dlouhá cesta z kojeňáku

Je zajímavé, že pojem psychoanalýza stále vyvolá před očima hlavně obraz Sigmunda Freuda. Při vší úctě k otci zakladateli má pro dnešní život možná větší praktický význam dílo jednoho z jeho následovníků Johna Bowlbyho, který do našich úvah o fungování lidské mysli vnesl slovo „vazba“.

Bowlby na sklonku šedesátých let minulého století prokázal, že první léta po narození jsou klíčová pro budoucí duševní zdraví člověka. Během nich dítě buduje své psychické struktury skrze silný emoční a fyzický vztah s pečujícím dospělým, nejčastěji rodičem. A právě kvalita této „vazby“ určuje, jak budeme schopní pěstovat vztahy v dospělosti. Poškození přitom bývají hluboká, bolestná a často nevratná.

Tahle teorie nejen smetla přežívající představy o výhodách odtažitého rodičovství. Na Západě přinesla také postupnou revoluci v náhradní rodinné péči v podobě rušení ústavů. Odhalila totiž, že sebelépe řízená instituce nikdy nedokáže malým dětem nabídnout to, co potřebují ze všeho nejvíc – vztah.

Tohle poznání už celkem zdomácnělo i v porevolučním Česku, přesto má reforma, která by jej uvedla pro praxe, nepochopitelné zpoždění. Do kojeneckých ústavů nadále po narození putuje mnohem víc dětí než k pěstounům a jen jediný kraj (Zlínský) se odhodlal tuto ústavní péči úplně zrušit. Celkovou změnu blokuje mimo jiné ministerstvo zdravotnictví, přesvědčené o tom, že kojeňáky – ve většině evropských zemí zakázané – mají své „nezastupitelné místo“. Více v textu na str. 28–29.

Minulý týden vláda kvůli neshodám znovu odložila projednání příslušného akčního plánu reformy a občanská iniciativa Dobrý start, podporovaná řadou celebrit, vyzvala premiéra Sobotku otevřeným dopisem, ať s tím konečně něco udělá.

Nejvyšší čas. V roce 2017 si jen těžko dokážeme představit, že bychom se dopouštěli mrzačení novorozeňat. Díky Jamesi Bowlbymu ale víme, že ústavní péče o kojence je svého druhu týráním. Jen to není vidět na první pohled.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři,

příjemné čtení vám přeje

Petr Třešňák,
zástupce šéfredaktora