Tak jsme mistři, no a co?

Ráno jsem ještě dopisoval sloupek pro Lidové noviny o novém albu horňáckého zpěváka z Hrubé Vrbky Dušana Holého a bombardoval dceru Julianu esemeskami, jestli sehnala „lupeny“ na Kometu. Večer bych měl být v Praze na předávání Ceny Revolver Revue kanadskému příteli Paulu Wilsonovi, ale na to nemám zdraví ani sílu. Do Brna na Kometu bych to zvládl.

Minulý týden jsem se zmítal v zimnici a horečkách. Teď mám totální únavu. Přátelé tvrdí, že to je psychosomatického původu po dvouměsíčním zkoušení hry polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka Naše třída o upálení 1600 Židů v polském městečku Jedwabném. Musel jsem dokončovat do Uherského Hradiště, kde začínám další režii – Čechovova Platonova v překladu IvanaWernische. Zkouším a na lístky finálového zápasu s Bílými tygry z Liberce tiše zapomínám. Pak se ozve Juliana. Lístky sehnala. Dva kusy za dva a půl tisíce korun. Musí se vyzvednout do 14 hodin na kase u haly. Já mám do jedné zkoušku v Hradišti, Juliana je ve škole ve Zlíně. V 10.27 píše:„Mamka to vyzvedne. Ty ji das peníze.“ Venku se zatáhlo a sněží.

Ve 14.27 SMS: „Hradiste.“ Juliana mě nakládá do auta a přes kopce Chřibů vyrážíme na Brno. Kamiony, déšť se sněhem, před Brnem kolony. Posledních deset kilometrů jedeme hodinu. Domů pro lístky a modrobílou komeťáckou šálu (Vzhůru modrobílé šály!). Volám profesoru Voráčovi z Masarykovy univerzity, že valíme dvanáctkou šalinou z Čáry posílit sedm tisíc fanoušků do haly, které tady nikdo neřekne jinak než Rondo.

Od návratu Komety do extraligy jsem měl permanentky, ale před pár lety jinak exaktní profesor Voráč popletl o den výměnu starých za nové a od té doby se na živý hokej dostanu nárazově. V roce 2013 jsme však byli s Jiřím Voráčem a zasloužilým fanouškem Komety s přezdívkou Lachtan hrdiny rozhlasového dokumentu o fanoušcích Komety s názvem 7200 (podle kapacity stále vyprodané haly). Kometě, ještě když hrála pod názvem ZKL (Závody kuličkových ložisek Brno), se u nás doma na Slovácku fandilo povinně, protože moje matka pochází z Uherského Ostrohu. Což je rodiště legendárního profesora hokeje, držitele všech 11 dosavadních titulů Komety Františka Vaňka. Takže, bude po 51 letech konečně ten dvanáctý?

Kometa vede nad loňským mistrem z Liberce na zápasy 3:0. To je velký mečbol! Já vlastně rád chodím na hokej kvůli fanouškům Komety. Brněnská fanouškovská obec je vzácně namixovaná. Do kotle, mezi ultras, chodí doktoři filozofie. Miluju brněnské pokřiky i proletářskou poezii. Kdysi, když Kometa nedala delší dobu doma gól, ozvalo se po útrpně vstřelené brance: „Po roce Vánoce, Vánoce, přicházijó…“ s tou typicky hantecovou výslovností. Na urážky fanoušků Sparty (Brno, Brno, buzerantů plno!) reagují Brňané s přehledem: „Tááák zme teplí, no a cóóó?“ Po druhé třetině to vypadá skvěle, vedeme 4:2. Neznámí chlapi vedle v řadě nám koupí desítky piva, ať si máme čím štrgnót. Mezitím esemesky z Nachtazylu z Vídně, z Bratislavy. Už jste mistři? Pak to bouchne! 4:0 na zápasy! A hala kupodivu vstane a začne tleskat poraženým Bílým tygrům a jako jeden muž volá: „Libe, Libe, Liberec!“ Vidím dospělé chlapy brečet štěstím. Ráno vstávám po páté hodině a utíkám na vlak do Uherského Hradiště. Na Rašínově ulici u tramvajové zastávky sedí na lavičce v takřka liduprázdném městě fanoušek Komety s dresem přes hlavu. Spí, ze spaní něco mrčí a divoce máchne rukama, pak zas klesne. Když přijdu blíž, vidím, že z posledních opileckých sil fandí a rozeznávám slova: „Kometááá. Mistři!“

Břetislav Rychlík,

režisér