Mise Jemen – list z deníku

Tak jsem se konečně probudil, spal jsem s přestávkami do půl sedmé. Muezzinovo svolávání k modlitbě adhan ve čtyři a pět hodin se zde – na misi Lékařů bez hranic v jemenském Adenu – postupně stává nedílnou součástí mé noci. Snad se bude přesouvat do snů.

A pak začaly ty zvuky sirén. První sanita přijela v době, kdy jsem si čistil zuby. Tak jsem se zubní pastou na bradě utíkal dolů. Bombový sebevražedný útok v autě v blízkosti centrální banky. První tři přijeli hned – hlava, již nelze identifikovat, šrapnelem roztříštěná noha s přerušenými nervy a tepnou –, takže rychlé zajištění a na sál. Další přijíždějí, spousta střepin na různých místech těla, není to moc pěkná podívaná. Opět rychlé zajištění, ultrazvukem zjistit, jestli nekrvácejí do břicha a hrudníku, a do fronty na uvolnění operačního týmu na sálech.

Rychle nahoru dokončit sprchu a nějakou rychlou snídani… Druhé kolo začíná. Nemocnice v okolí výbuchu nestíhají, takže další hrudník s břichem, už zajištěný hrudním drenem. Břicho napnuté, takže jede rovnou na sál, další poranění břicha čeká ve frontě. A spousta různě zakrvácených lidí s povrchovými zraněními od střepin. Opláchnout, dezinfikovat, něco na bolest a uvolnit místo dalšímu. Jdu teď udělat místo na JIP, včerejší stabilní pacienty pošlu na oddělení, aby bylo kam přijmout nově příchozí.

Začíná sobotní ráno. Utíkám dolů zkontrolovat místní personál, který je v těchto situacích naprosto úžasný. Jejich rutina a klid při zvládání tak závažných poranění jsou obdivuhodné. Přitom se jedná zpravidla o mladé lékaře chystající se jednou pracovat jako praktici v terénu.

Odpoledne je na pohotovosti zranění z dopravní nehody. Starší žena, poranění hlavy, velká rána odhaluje lebeční kosti, a několik zlomenin končetin. Je při vědomí a naříká. Takže opět rychlá stabilizace, ultrazvukové vyloučení krve v hrudníku, perikardu a břiše. A pak snaha pacientku přeložit do některé ze státních nemocnic, kde je CT a možnost neurochirurgického ošetření. Lékaři bez hranic mají hodně pacientů a poskytují urgentní péči desítkám zraněných měsíčně, ale naše služby jsou limitované. Paní bohužel v naší nemocnici (a tudíž bezplatně) ošetřena být nemůže. Pokud přežije, tak se z toho nemocničního účtu bude sbírat do konce života. Jezdit autem v Jemenu je jako ruská ruleta, vítězí chaos.

Drtivou většinu našich pacientů tady v Adenu představují střelná poranění končetin, břicha a hrudníku. Bez výjimky jsou to civilisté a bohužel často ženy a malé děti. Je jich několik denně a naštěstí „přicházejí“ jednotlivě – hromadné neštěstí v posledních několika týdnech nebylo a doufejme ani nebude.

Překvapilo mě, jak rychle si člověk zvykne na každovečerní zvuk střelby. Je to takový pravidelný ohňostroj, ovšem bez vizuálního potěšení. A vyhlížet probleskující jiskérky na tropické noční obloze se hrubě nedoporučuje. Pravidelně ošetřujeme pacienty zasažené zbloudilými nebo padajícími kulkami.

Lékaři bez hranic provozují či podporují v Jemenu třicet nemocnic, jejich pacienty jsou všichni bez ohledu na náboženství, kmenovou příslušnost a politické přesvědčení. Od předloňského března ošetřili přes padesát tisíc válečných zraněných.

Jdu dnes spát už po desáté. Zhasnu a nechám se uspávat Werichovými pohádkami. Ve dvě ráno běžím dolů k průstřelu hrudníku – rychlá stabilizace, zvládnutí hemoragického šoku. Vzhledem k tomu, že z hrudního drenu krev nepřibývá, kulka tělem proletěla, na sál půjde až ráno. Po stabilizaci dávám pacienta na JIP ke sledování a běžím rychle do pelechu.

Dušan Mach, anesteziolog,

mise Lékařů bez hranic v Adenu v Jemenu