Dopisy

Matka vlasti?

Respekt 19/2017

Pokud Marek Švehla tvrdí, že o „začlenění zemí Koruny české pod Habsburky rozhodly české stavy“, je třeba uvést, že první Habsburkové na českém trůně od Ferdinanda I. (1526) bývali voleni či potvrzováni stavy, které na ně dohlížely. Sami Habsburkové zprvu uznávali a hájili princip náboženské tolerance i zájmy nekatolických konfesí, jak to dokládá Zdeněk David ve své knize Nalezení střední cesty. Až porušování těchto principů ze strany Habsburků o devadesát let později vedlo k povstání českých stavů a po jejich porážce ke krvavé rekatolizaci s tisíci oběťmi. Evangelíci bývali za svou víru usmrcováni i na sklonku vlády Marie Terezie: masakr v obci Růžďka proběhl ještě v roce 1777.

Rozpad rakousko-uherské monarchie má z dlouhodobého hlediska i dobré stránky: země nejsou již více paralyzovány etnickými konflikty, zuřícími jinde po světě i dnes. Má-li země jen omezenou nebo žádnou suverenitu, část jejích nejlepších talentů a energie bývá odčerpávána jinam anebo se musí dohadovat s jinými národnostními či náboženskými skupinami. A všestranný kulturní rozvoj příslušníků národa se dá jen někde, a i to velice obtížně, zajistit bez jeho vlastního státu.

Věda, svobodné myšlení i literatura se spíš než v Rakousku za „doby temna“ honosily slovutnějšími jmény a dostaly větší prostor nejen v tehdejších zemích protestantských, ale i v katolické Francii a v Polsku; prostředí vstřícnější k tvůrčímu myšlení se našlo i v Neapolském království.

Za „matku vlasti“ nelze považovat ženu, pro niž byla země ponejvíce zdrojem vojenského i lidského materiálu. Její „racionální“ vláda žádnou demokracií nebyla. Zárodky demokracie a svobody se daly najít spíš v některých italských městech, Nizozemí, ve Švédsku, v Polsku, Anglii a zejména tehdy již vyhlašovaných Spojených státech amerických.

Oslav dnes je hodno spíš to, co z „dobových zvyklostí“ v dobrém smyslu vybočovalo.

Zdeněk Zacpal, nordista

OPRAVY

V minulém čísle jsme u fotografie k článku Uvidíš, bude to fajn omylem uvedli nesprávného autora. Správně je jím Jaroslav Vančata z FotoCreo.cz.

Autorovi se tímto omlouváme.

V minulém čísle jsme v článku Zakletý spor o krev dali do spojitosti jméno profesora Květoslava Růžičky s kauzou rozdávání titulů na plzeňských právech. Ve skutečnosti však byl Růžička děkanem až po kauze.

Za chybu se omlouváme.