Od neuronů ke hvězdám

Jako úspěšná neurovědkyně pracovala mimo jiné na Harvardově univerzitě. Přesto se na vrcholu kariéry odstěhovala  s manželem do švýcarských Alp, kde založili observatoř pro amatérskou astronomii. Jitka Ourednik se tak dnes místo kmenovým buňkám věnuje hvězdám a psaní knih. O svém životě vypráví s mnoha odbočkami, které se slévají v příběh hledání léčby poraněného mozku a leccos prozrazují i o české vědě.

Koncem osmdesátých let, ještě před revolucí, jste se jako mladá vědkyně z Prahy dostala do Švýcarska. Jak se vám to podařilo?

Do Švýcarska jsem jela v rámci výměnného programu mezi Československou akademií věd a Univerzitou v Lausanne. Jako náhradnice za kolegu, který z našeho ústavu odešel jinam. Vůbec se mi nechtělo, říkala jsem si – Ježíši, vždyť já ani pořádně neumím anglicky a francouzsky už vůbec ne. Vzpomněla jsem si jenom na básničku, jazykolam, který jsem si pamatovala z gymnázia: „Bonjour Madame Sans-Souci. Combien sont ces soucis-ci?“ (Dobrý den, paní Bezstarosti, kolik stojí tyhle zahradní měsíčky?)

To nezní jako moc praktická slovní zásoba.

Ano, jela jsem celá vyplašená. Během pobytu mě požádali, abych jim na ústavním semináři představila svou dosavadní práci. Přednášku v angličtině jsem si nadřela před zrcadlem. A ukázalo se, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Ředitel ústavu, Hendrik Van der Loos, významný vědec, mi krátce po přednášce nabídl roční stáž.

Čím jste ho zaujala?

V té době začínaly ve světě experimenty s transplantacemi embryonální nervové tkáně. A já se tuto metodu, nově přivezenou z Univerzity v Lundu k nám na Fyziologický ústav v Praze, naučila – ve svém volném čase a tak trochu proti vůli svého tehdejšího šéfa. Kousky tkáně embrya jsem přenášela do poraněného mozku dospělých potkanů. A právě mé výsledky z transplantací Van der Loose zajímaly. Poškození dospělého mozku nebo míchy se totiž normálně nehojí. Hledají se cesty, jak poranění nebo degenerativní nemoci, jako například Alzheimerovu, vyléčit.

Transplantací tkáně embrya?

Představte si, že spojíte dvě „univerza“: Univerzum velmi plastické tkáně embrya s látkami podporujícími růst a vývoj vložíte do mnohem staršího univerza dospělého mozku, jehož schopnost obnovy, hojení, je značně omezena. Mezi oběma univerzy vznikne „dialog“, při kterém štěp tkáně embrya jako by dospělý mozek omladí a navrátí mu ztracenou plasticitu. Už v Praze jsem zjistila, že štěp se v dospělém mozku skutečně přihojí a zranění se zacelí. Byla jsem tím nadšená.

Jak výzkum pokračoval?

Ve Švýcarsku jsem na transplantacích dál pracovala. Do poraněného dospělého mozku myší jsem přenášela štěpy, získané ze stejné oblasti mozku myšího embrya. A zranění se zahojilo – někdy jsem vůbec nerozpoznala tkáň dárce od hostitele. Během dalších pokusů jsme zjistili, že štěp mozek „nezáplatuje“, ale spíš přiměje k hojení. To byl neočekávaný výsledek, kterému jsem se věnovala dalších dvacet let svého života.

V Hendrikově ústavu jsem se seznámila s Václavem, svým budoucím manželem a později nejbližším vědeckým kolegou. Byl synem rodičů, kteří z Československa utekli v osmašedesátém. Vystudoval ve Švýcarsku mikrobiologii a molekulární biologii.