Řez řopíkem

Překvapila vás reakce?

Musím přiznat, že mě ta vlna nevole, obviňování z vandalství, dokonce přirovnávání k ničení památek Islámským státem a v některých případech i vyhrožování, zaskočila. Před chvílí mi volala i policie; jeden občan na mě totiž za „zničení pevnostního opevnění“ podal trestní oznámení.

Co vám případně hrozí?

Vypadá to, že se to nejspíš odloží. Řez se udál se souhlasem majitele bunkru, je totiž v soukromých rukách, a není památkově chráněný, takže ke „zničení“ nedošlo.

Proč jste do něj řezal?

Moje diplomová práce Bunker Cut navazuje na práce umělců land artu; tady jde o symbolický průřez architekturou s cílem „deaktivace“ objektu, který sloužil k boji a zabíjení. Ten řez nebyl náhodný: otevírá se jím pohled na Vratěnín, taky se jím odkryla geniální technologie stavby staré osmdesát let.

Proč objekt deaktivovat, když nikdy aktivní nebyl?

Chtěl jsem upozornit, že bunkry jsou rozprodávány českou armádou jako nepotřebný majetek podobně jako armádní psi. Řopík, který přijde podle velikosti pozemku na deset, ale taky šedesát tisíc, koupí nadšenec pro historii, pro kterého jsou pevnosti z tzv. Benešovy linie symbolem „statečného češství“ nebo naopak potupy. Ale koupí ho i lidé, kterým slouží jako sklad, třeba zemědělci. A nutno říct, že jich byly stovky zdevastovány a zanikly, aniž se vzedmuly jakékoli emoce. Člověk se spíš diví, proč emoce nevyvolávají ti rozprodávaní vysloužilí psi.

Pro milovníky historie je to citlivé téma…

Jde o nepochopení. Projektem se zabývám už dva roky a je součástí širší platformy Bunker Kunst, která zkoumá mimo jiné roli formálních hranic, je do ní zapojeno na padesát lidí z řad studentů, odborníků i pedagogů. Uspořádal jsem několik výstav, třeba minulý rok v Technickém muzeu, na Noci vědců byla výstava spojena s přednáškou o roli československého opevnění v krajině současnosti. Snažím se na tohle téma rozpoutat veřejnou debatu. Jakou roli by mělo opevnění hrát v době otevřených hranic, ne ho jen konzervovat. Inspirovali mě podobně zaměření umělci, výtvarnice Magdalena Jetelová a její Atlantic Wall nebo Paul Virilio s Bunker Archeology. Mám názor jako oni: že je třeba na tyto traumatizující objekty, jakési krajinné jizvy, pohlížet jinak.

Jak?

Patřím ke generaci, která se narodila do svobody; jsme světoobčané, formální hranice ztrácejí smysl. Mementa původních deseti tisíc bunkrů stojí v krajině, která dodnes mnohde nese stopy vykořeněnosti; a třeba na rozdíl od architektury starověku, která má odkaz duchovní, jsou bunkry modernistické ruiny, pozůstatek ideologie zabíjení. Proto jsem vpustil do bunkru denní světlo a vizuálně jej spojil s božími mukami stojícími opodál.

Co na to místní?

Řez se prováděl pomocí diamantového lana a místní byli zvědaví. Po celý den se zastavovali, jeden nám ochotně dopravil vodu na chlazení řezu, lidé se zajímali, takže jsem vysvětloval, ukazoval výkresy… Někteří byli rádi, že se s ním něco děje, prý se báli okolo chodit, že tam bydlí bezdomovec. Takže reakce byly spíše pozitivní; tedy ne že by to vychvalovali. Se starostou jsme byli domluveni i na přednášce, ale pod tím mediálním tlakem se od toho nakonec distancoval. Pak bunkr někdo postříkal nápisem, že „jej zničil Ondřej Bělica“, další skupina zas uspořádala protestní akci a nápis vyčistila, ozval se i pán ze Společnosti přátel československého opevnění, že by měl zájem zapůjčit si odřezek coby ukázku technologie stavby bunkru…

A půjčíte?

Nejspíš ano, je určen k putování, později, v další fázi projektu, by se měl objevit na výstavách.