Stažantka na Češki centr

Půl osmé. Slunce prosvítá nápisy „Sweet Travel Leisure Time“. Ještě se válím. Vločky k snídani jdu sníst na balkon. Trochu u toho hraju na kytaru: ladění vydrží tak dvě sloky. Chlápci ze stavby naproti mě pozorují. Beru batoh a kolo, při čekání na křižovatce holka v autě stahuje okénko, zdraví mě a něco říká. „Razbiram malko pa bulgarski,“ vysvětluju. „Yeah, well, isn’t it dangerous to ride a bike here in Sofia? Take care!“

Beru to s auty čtyřproudovkou, pak po kočičích hlavách. V jedenáct v salonu. Zatímco mi Rick tetuje dva fleky ve tvaru stromu, rozebíráme specifika života v Bulharsku. On měl pravoslavnou svatbu. Jeho žena přesvědčila popa, že je katolík. Taky je tu prý sušší vzduch, takže se kérky musí víc mazat.

V práci jsem před druhou, na chodbě direktor Kateřina. „Ahoj! My už jsme mysleli, že se ti něco stalo. Potřebujeme ty fotky ze včerejška.“ Ukazuju jí zabalenou paži. Dobrý. Vrhám se na fotky z Noci literatury. V podstatě je to fotogenická akce: čte se na různorodých místech, často nečekaných. Některá z nich se ale fotí hůř. Třeba divadlo. Nebo metalový obchod. Černé oblečení na pozadí černého oblečení ve sklepě v noci.

V pět začíná kroužek. Jdeme s dětmi na terasu a patláme na whiteboard kousky modelíny. Snažím se do toho vnést nějaký hlubší didaktický smysl, moc mi to nejde. Děti to nepoznají. Loučím se se splněním pedagogického minima. Tabule je pokryta modelínovými rostlinami. Mája se kdoví proč urazí a trucuje a Esterka osvědčuje mnohem větší sociální schopnosti než já, ale ani to nepomáhá. V půl sedmé pro ně přichází maminka, loupeme společně modelínu a bavíme se o parkovacích zónách, co se dají zaplatit esemeskou. Vilmuška asi usne už po cestě.

Knihovnu i kancelář obsazují kurzy češtiny, zůstávám na terase. Kafe, lilkovo-papriková pasta ljutenica, zbytek chleba – konečně čas na oběd. Odepisuju Alžbětě na nesouvislé výkřiky v e-mailu a na Facebooku, něco čtu.

V půl osmé začíná koncert, před ambasádou malebně postává mládež s kolou a pivem. Fotím. Uvnitř se rojí další dva fotografové, činorodě pobíhají po sále a mávají odrazkami. Já se po jednom staropramenu a hodině ambientní hudby ocitám v kómatu. Ve čtvrt na jedenáct nastane jakási přestávka. Na schodech mi pán v kloboučku klade otázky: „Do you work here? Did you make the poster moving? Do you have a lighter?“ Zapalovač nemám, jinak jo.

Na vrátnici Jani. Ptá se, kdy půjdu domů. Už asi teď. Jani umí česky přibližně jako já bulharsky; našemu přátelství to nijak nebrání. Čao, slnce.

Cestou domů se stavuji v supermarketu na rohu. Beru fólii svojí kérce a čínské nudle sobě (slibuju si, že zítra půjdu na trh a koupím si tam hromadu zeleniny a sýru a oliv a všech těch lokálních dobrot, co by za ně pražští foodies prodali svoje vousy). Na bytě mě ihned odchytávají zdivočelí erasmáci: chtějí, abych je vyfotila, protože se právě všichni obarvili na zrzavo. Whatever, guys. Hlavně že jste nenechali klíče v zámku.

Večeři si beru na balkon. Je tu výhled na panelové vrstvy parkovišť a do oken sousedů. Kočky asi zrovna zalezly do hromady nábytku. Jejich misku jsem našla včera v poštovní schránce. Sdělení? Nápis na markýze hluboko pode mnou říká: „GO FARTHER.“ Za paneláky svítí televizní věž, ještě dál vystupuje obrys pohoří Vitoša. Dvoutisícový Petřín. Sazenice rajčat žloutnou v existenčním boji, Rick měl pravdu s tím suchem.

Myju strom a jdu spát.

Terezie Unzeitigová