Estéti s motorovými pilami
Národní parky nezřizujeme proto, aby v nich byla hezká zelená příroda
Není to tak dlouho, co oči civilizovaného světa nevěřícně koukaly na muže se symboly Islámského státu, jak palicemi roztloukají sochy v mosulském muzeu. Psalo se o nevratných škodách nevyčíslitelné výše, o barbarství, do nebe volající nekulturnosti.
Podobné pohoršení má tendenci sklouzávat ke kategorickým závěrům, že něco podobného by se u nás, v civilizované Evropě nemohlo stát. Problém je, že mohlo, a že se dokonce teď zrovna děje.
Nenechám se urážet
K ničení nevyčíslitelných hodnot, tedy takových, které se nedají penězi nahradit, právě dochází kousek od nás a stává se testem našich evropských ochranných mechanismů, které by měly umět barbarství čelit. Nic na tom nemění fakt, že nejde o unikáty vytvořené člověkem, ale přírodou.
Řeč je o sporu kolem kácení v Bělověžském pralese na východě Polska, v jednom z posledních zbytků původního porostu, který kdysi pokrýval střední a východní Evropu. Prales rozdělený mezi Polsko a Bělorusko, platící za skvost světového přírodního dědictví, získal před 25 lety ochranu UNESCO, která byla před třemi lety rozšířena na větší území, srovnatelné s rozlohou Šumavy.
V Bělověžském pralese platí stejně jako na Šumavě různé stupně ochrany lesa a zvířat od volných k nejpřísnějším. Obecně se dá ale říct, že stejně jako jinde v Evropě se ochrana postupně zpřísňovala v souladu s tím, jak si laická veřejnost i politici uvědomovali unikátnost této lokality.
Nicméně i v Bělověžském pralese probíhá již řadu let spor o míru kácení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu