Nepovyšovat se

Kardinál Dominik Duka sklidil kritiku za to, že po volbách poslal gratulační dopis Tomiu Okamurovi. Napsal sice i ostatním stranám, ale v listě pro SPD, která otevřeně šíří nenávist k různým skupinám obyvatel, napsal: „Jsem přesvědčený, že nás spojuje péče o bezpečí lidí v naší zemi i řada jiných témat.“

Je to nešťastná formulace, protože vytváří dojem, že jde o etablovanou stranu, s níž katolická církev sdílí hodnoty. V reakci na kritiku kardinál napsal další dopis, kde se rozčílil, že nepotřebuje rady. „Nepovažuji se totiž ve svém věku za nějakého uličníka, který musí poslouchat, co mu velí lidé akademicky vzdělaní, kteří se ve skutečnosti cítí být běžným lidem nadřazení.“

To je ale nepochopení debaty. A je překvapivé, že zástupci církve, která lidem radí, jak mají žít, vadí něčí rady. Tak už to prostě chodí, že jsou na nějaká témata rozdílné pohledy. V citované větě je však podstatná zmínka o údajném pocitu nadřazenosti u vzdělaných lidí. Opravdu takhle nejvyšší reprezentant katolické církve vidí mimo jiné své vzdělané věřící? Chtělo by se napsat: nenadřazuje se tak nad ně?

Ale tenhle argument se nemá používat. Je to finta na oponenty, když si nevíme s jejich názory rady. Když někoho označíte nálepkou, že se povyšuje nad druhé, dáte mu černé znamení. Proto s tímto termínem tak často pracovala totalitní propaganda, vzpomeňme na projev herečky Jiřiny Švorcové o Chartě 77. I ona mluví o „ješitné nadřazenosti“ signatářů.

Dominik Duka je ctěný muž, který před rokem 1989 projevil odvahu, má vzdělání, rozhled, zastupuje velmi váženou instituci. A jeho církev právě stojí na jasných hodnotách, může se tedy zlobit na lidi, že ty hodnoty chtějí hájit? Je povyšováním přesvědčení, že se nemá druhým neustále hrozit, nadávat, zastrašovat je? To není povyšování se nad nějakou částí společnosti, ale polemika s konkrétními politiky.

Kardinála nikdo nevnímá jako uličníka, kdyby ano, tak s ním nepolemizují. Právě proto, že se těší takové úctě, vzbuzuje ochotu s ním vstupovat do polemiky. Odhánět lidi jenom proto, že mají jiné názory, a ještě je označit dnes populárním: „to jsou ti s tím vzděláním“, je nejen chybné, ale i krátkozraké. Jistě si mohl všimnout, že třeba v debatě o zdanění církevních restitucí hájí katolickou církev velice často právě oni vzdělanci. Mnohdy dokonce jen oni.

Přišel čas, kdy se nemá společnost rozdělovat, je třeba ji spojovat. V tom úkolu je kardinál klíčovým spojencem. I proto ale musí snést polemiku, které se jindy, když je řeč o druhých, tak rád účastní.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor