0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura25. 11. 2017

Hip hop ve středověké zahradě

Švédský umělec Yung Lean představuje hlavní hlas smutného rapu

Ztrácím nervy, ale to je ok. (Yung Lean)
Autor: Ross Giilmore

Od počátků hlásal politické postoje, hovořil o emancipaci afroamerické menšiny, ale také se chlubil gangsterskou tvrdostí. Později opěvoval nově nabyté bohatství ve formě drahých produktů. V posledních sezonách jako by se však hlavní emocí rapu a ústředním poselstvím stal smutek. Respektive tíživý a obtížně uchopitelný světabol doléhající na novou generaci rapperů, který se místo chrlení slov projevuje v pomalé, apatické dikci a leckdy je podpořen konzumací léků proti úzkosti a bolesti.

Ne bezdůvodně si tak švédská skupinka teenagerů ze stockholmské výstavní čtvrti Södermalm, kterou vedl Yung Lean, začala před lety říkat Sad Boys – Smutní kluci. Zhlédli se právě v melancholickém rapu, který odstartovala alba Kanye Westa, Drakea a Lila B. První amatérské klipy Yung Leana uveřejněné v roce 2013 na YouTube způsobily senzaci. O mladičkého rappera, který jedním dechem mluvil o ledovém čaji Arizona, orálním sexu a zmiňoval reálie z Harryho Pottera, se překvapivě rychle začalo zajímat publikum i média ve Spojených státech. Akceptovali ho jako jednoho z mála evropských rapperů. Nevadila jim jeho pozice outsidera, byť si nikdo nebyl jistý, zda kluk ze Skandinávie skládá americké kultuře poctu, nebo si z ní utahuje.

Dnes jednadvacetiletý Yung Lean dokázal v průběhu adolescence přežít nejen status internetové kuriozity, ale i hospitalizaci na psychiatrické klinice a drogovou závislost. Fascinující je jeho sebezáchovná schopnost – možná daná onou pozicí outsidera, možná…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc