Hlasování nohama

Miloš Zeman je favoritem prezidentské volby, ale tak jako minule nečekaně zazářil, může letos nečekaně pohořet. K dispozici máme poprvé data výzkumníků, ze kterých lze usuzovat, jak se veřejnost na volbu dívá. Zemanův úspěch stojí na  hliněných nohách.

Zemanova pravidla

Zeman má velmi loajální skalní voliče – jsou připraveni za něj padnout na barikádě a je jich přibližně 30 procent. To je velmi slušná základna, na které může stavět. Zbytek jeho stoupenců, jichž je asi dalších 15 procent, by jej rád viděl na Hradě, ale řekněme, že by dali přednost modelu Zeman 2000, který se těšil lepší fyzické kondici a nezpůsoboval tak velkou ostudu.

Přitom právě zdraví a nereprezentativnost jsou největší Zemanovy slabiny. I jeho voličům vadí, že je v špatné kondici a chová se jako hulvát. Výzkumy také ukazují, že Zemana táhnou dolů lidé jako Martin Nejedlý či Jiří Ovčáček. Pokud tedy vlažní příznivci uvidí kandidáta, kterého nebudou vnímat negativně, mohou mu dát přednost.

Miloš Zeman si ale chytře připravuje bitevní pole. Nejdříve se odmítl utkat s ostatními kandidáty v debatách. Tím se vyhnul přímé konfrontaci hroutícího se muže s kandidáty v plné fyzické i mentální síle. Zároveň nutí ostatní adepty, aby se během chtě nechtě vyhrocených debat požírali mezi sebou.

Zeman si pomáhá i dalším taktizováním. Začátek jednání nové sněmovny odkládal na nejzazší termín, protože se tím posouvá hlasování o důvěře vládě až na leden. Tedy blízko prezidentským volbám. A jak je i dnes vidět, tenhle fakt znamená méně pozornosti pro jiné kandidáty a více pozornosti pro něj.

Výzkumy také zatím ukazují, že největší šance Zemana porazit má vědec Jiří Drahoš. Lidé u něj oceňují zejména vzdělání, kultivovanost, schopnost reprezentovat. Zároveň je tu však velké riziko, že okopíruje osud Jana Fischera z minulé volby. Jasný favorit prvního kola tak taktizoval, až neuspěl.

Opatrnost je asi nejsilnější asociace, kterou si dnes lze s Drahošem spojit. Zdrženlivost je sympatická, ale velmi rychle se dá zaměnit za nečitelnost, váhavost, či dokonce zbabělost. Pokud si nenastaví vlastní bezpečnou zónu pro riskování, může se brzy ocitnout na vedlejší koleji. Poučení z minulé volby totiž není jen to, jak Fischer pokazil svou kampaň, ale i to, jak se do druhého kola dostal outsider.

Karla Schwarzenberga chtělo podle výzkumu CVVM ještě v prosinci 2012 (tedy měsíc před volbou) volit pouze sedm procent lidí. Jen pro zajímavost, Fischer tehdy vedl s 22,5 procenta. První kolo nakonec dopadlo tak, že Fischer získal 16,35 procenta a Schwarzenberg 23,40 procenta. Překvapit tedy může i někdo ze zadních řad. Ale najde se kandidát se Schwarzenbergovým šarmem?

Topolánka na Babiše?

Zatím se nezdá, že by to mohl být Mirek Topolánek. Ten totiž není vnímán jako outsider, ale jako muž, kterého veřejnost naprosto odmítá. Ve dvou výzkumech jej kategoricky zařadilo mezi nevolitelné kandidáty 75 procent dotázaných. Je vidět, že jeho éra, kde hráli velkou roli lidé jako Dalík nebo Řebíček, není vnímána pozitivně.

Jeho stoupenci tvrdí, že je jediný, kdo dokáže porazit nejen Zemana, ale i krotit Babiše. Jenže tahle argumentace se hroutí. Nejde se v jedné větě smát lidem, kteří volí Babiše, s tím, že jsou hloupí, když zapomínají na jeho kauzy, a ve druhé podporovat Topolánka s argumentem, že je třeba zapomenout na vše, co bylo, protože Babiš je větší riziko. Měřme všem stejně. Navíc vymezovat se ostře proti voličům Zemana a Babiše znamená zbavit se reálné šance na zvolení. I jejich hlasy jsou potřeba.

Výzkumy veřejného mínění mluví jasně, po Topolánkově návratu nikdo nevolá. Dokonce ani voliči pravice, kteří si zatím evidentně dobře spočítali, že cestou k vítězství nad Zemanem není pravicový kandidát, jako tomu bylo minule, ale někdo, kdo dokáže oslovit lidi napříč společností. Situaci by mohlo změnit to, kdyby se Daniel Křetínský rozhodl využít ve prospěch svého lobbisty (Topolánek pro něj pracuje) média, která vlastní. Vzhledem k tomu, že je mezi nimi i Blesk, šlo by o výraznou pomoc. Ale bude chtít podnikatel tak výrazně vstoupit do politické hry?

Po Drahošovi má největší šance Michal Horáček. Tedy kandidát, který do soutěže vstoupil jako první. Tím získal náskok a nemalou pozornost, ale v poslední době jako by ztrácel dech. Rád mluví o tom, že potkává schopné lidi, evidentně tedy stále sází na to, že chce probouzet ve společnosti sebevědomí. To je sympatické, ale do horké fáze bude muset přijít s něčím konkrétnějším.

Všichni ostatní kandidáti jsou téměř na hranici rozpoznatelnosti, veřejnost o nich neví. Bude pro ně těžší zopakovat „efekt Schwarzenberg“, protože o něm sice voliči původně neuvažovali, ale znali ho téměř všichni.

Díky za přímou volbu

Jedna douška na závěr. Máme tendenci naříkat, že přímá volba se neměla zavádět, protože umožňuje volbu populistů. Až budete chtít tento argument použít znovu, podívejte se na složení sněmovny, která je pro parlamentní volbu klíčová. Koho by asi ANO, SPD a komunisté volili?