Divočáci po černobylsku
V médiích se v minulých dnech objevila zpráva, že každý druhý divočák na Šumavě je radioaktivní. Jiří Drápal ze Státní veterinární správy to potvrzuje, ovšem nejde prý o žádný „objev“ – tyto informace se vynořují pravidelně. „Je to stále důsledek výbuchu černobylské jaderné elektrárny, ale není důvod k panice,“ tvrdí.
Jak mě přesvědčíte, že tu není důvod k obavám?
Nechci situaci zlehčovat, ale panika je zbytečná. Nejen proto, že záleží na tom, jaké hodnoty radionuklidů jsou naměřeny. Ale taky jde o to, že masa z divočáků, u kterých jsou hodnoty nadlimitní, byste musela spořádat aspoň čtyřicet kil za rok, aby se to nějak projevilo.
Ale je pravda, že každý druhý divočák na Šumavě je radioaktivní…
Je to tak, z průměrně dvou set kusů, které ročně testujeme, každý druhý teď vykazuje překročení limitu šest set becquerelů na kilogram masa (Bq, jednotka hmotnostní aktivity ionizujícího záření – pozn. red.). Což je hranice kontaminace radiocesiem, zejména izotopem 137, kterou při testování masa divoké zvěře označujeme za překračující. A protože každý zastřelený divočák v ČR musí být ze zákona o veterinární péči vyšetřen na parazitického svalovce, u šumavských divočáků ještě přidáváme testování na kontaminaci; zabíjíme tím dvě mouchy jednou ranou. Stejné problémy mají i na bavorské straně Šumavy, tam si však zastřelené kusy testují sami myslivci; mají k dispozici malé měřicí stanice, kterými provádějí orientační screeningové vyšetření.
Divočáků se tu ročně zastřelí na sto padesát tisíc. Proč testujete jen ty šumavské?
V dubnu 1986 došlo k havárii reaktoru v jaderné elektrárně Černobyl. Do vzduchu se vznesl obrovský mrak radionuklidů, hlavně cesia, který se rozšířil větrnými proudy nad Evropu – hlavní proud šel severním směrem do severských států, další mířil nad střední Evropu. A právě v oblasti Šumavy a jižních Čech se utvořil vír, mrak se tam zdržel delší dobu a došlo k většímu spadu. Záhy po havárii vykazovala zvýšenou kontaminaci radiocesiem hlavně jelení zvěř, která se živí potravou z povrchu. S dešti se pak spad vsákl do nižších vrstev půdy. Jak známo, houby svým podhoubím kumulují těžké kovy a také fixují radiocesium. A třeba jelenku obecnou, houbu podobnou lanýžům, mají divočáci ve velké oblibě a v době nedostatku jiné potravy – kukuřice, bukvic nebo žaludů – ji vyhledávají. Tím se vysvětluje, proč jsou divočáci na Šumavě kontaminovaní.
Není trochu šokující, že třicet let od Černobylu jsou v ekologicky čistých oblastech Šumavy stále radioaktivní houby?
Šokující to není, rozpad cesia bude trvat ještě desítky let, poločas rozpadu je právě třicet let. Nicméně měřené hodnoty u divočáků jsou také záležitostí sezonnosti; jak jsem říkal, jelenku divočáci vyhledávají hlavně v podzimních a zimních měsících. Takže naměřené hodnoty jsou přibližně od října do února či března vyšší. Z divočáka se cesium vyloučí přibližně do měsíce.
A co se děje se zastřelenými kusy, u kterých zjistíte nadlimitní kontaminaci?
Jsou zlikvidovány. Divočáci jsou „konfiskováni“ a končí v kafilerii.
V Německu jsou kontaminované a asanované kusy majitelům honitby nebo myslivcům finančně kompenzovány. Nehrozí, že se u nás dostane do oběhu maso, které by tam vůbec nemělo být, když tu podobný mechanismus není?
Jak jsem říkal, každý kus musí být vyšetřen na svalovce, v ohrožených oblastech i na radiaci, přičemž testování a svoz hradí stát. Nedovedu si představit, jak by se maso dostalo do oběhu.
Třeba od pytláků, kteří mohou zásobovat některé restaurace.
To už je věcí policie. Jednalo by se o trestný čin. Nicméně člověk by se tam musel cpát po celý rok a sníst skoro půl metráku kontaminované zvěřiny, aby byl v ohrožení.
Pokud je maso kontaminované, dá se nějak „spravit“, aby se radiace odbourala?
Myslíte třeba převařením nebo naložením do láku? To bych jednoznačně nedoporučoval. Takové pokusy mi připomínají snahu z nasbíraných muchomůrek dostat jedy a pak z nich udělat smaženici k rodinné večeři.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].