Na první pohled se vše může zdát v nejlepším pořádku: vždyť letošní vítěz oscarových nominací, muzikál La La Land v počtu čtrnácti zásahů vyrovnal slavný Titanic z roku 1997. Jenže melodrama Jamese Camerona bylo jedním z posledních snímků, ve kterém se protnul zájem diváků, příznivé reakce kritiků a vkus oscarových akademiků. La La Land jim nyní spíš shodou náhod přihrál možnost, jak se pokusit časy oscarové slávy vrátit. Ceny už dlouho zápasí s klesajícím významem a minulý týden vyhlášené nominace to podtrhují: akademici nemají příliš na výběr a většinu snímků v kategorii nejlepší film spojuje to, že jde o malé nezávislé tituly, jež téměř nikdo neviděl.
Úkol zní, jak udržet smysl cen v měnícím se světě, kde neplatí jednotný vkus, proměňuje se chování konzumentů a producenti děl ani kulturní instituce nemají sílu, jakou mívali. Hollywood už dlouho nevyrábí filmy, které sami akademici chtějí oceňovat a jejichž vyzdvižení by udržovalo legendu v chodu. Režisér Orson Welles kdysi o Oscarech prohlásil, že „nejsou vždycky o nejlepších filmech, ale o filmech, které hollywoodští producenti vyrábějí, aby udělali jeden na druhého dojem“. Jenže blockbustery, jež točí dnes, se chlubit nechtějí. Jsme jen svědky krize, nebo pomalého zániku jedné z institucí, které symbolizovaly showbyznys?
Skvělé umění
„Mladé diváky ceny zajímají čím dál méně. Mají jiné možnosti, jak trávit volný čas. Nepřijmou bez ptaní mantru o přitažlivosti a prestiži Oscarů,“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu