Prostor a místo. Architektonická tvorba na území České republiky 1989–2014

Dizertace má většinou dva mírně roztržité čtenáře: oponenta a konzultanta. Osud dizertační práce Jany Tiché by měl být jiný. Vyšla totiž knižně a je určená širokému publiku se zájmem o architekturu, které tam najde českou tvorbu posledních pětadvaceti let, zajímavě utříděnou a zařazenou do světového kontextu. Tichá píše o tom, čeho je součástí. Vede architektonické nakladatelství Zlatý řez, je spoluautorkou několika knih o české architektuře, sestavila několik knih z textů světových teoretiků. Má přehled o české scéně i aparát, který chybí mnoha pokusům o reflexi. Nebojí se tak třeba zpochybnit některé výklady, jež se tu tak nějak vžily. Třeba že bankovní domy devadesátých let byly pokleslými exhibicemi finančních institucí, které pocítily moc peněz. Připomíná například budovu České pojišťovny v Kolíně (ateliér ADNS) nebo IPB (ateliér Burian-Křivinka), jež podle ní patří k tomu nejlepšímu, co česká architektura v první polovině devadesátých let nabídla.

Dominantním proudem přelomu milénia byl návrat české architektury k meziválečným kořenům, jednoduchý modernismus, kde forma následuje funkci; to, k čemu se často přiřazuje termín historika architektury Rostislava Šváchy „česká přísnost“. Tichá vnáší do interpretací víc nuancí. Připomíná, že z určitého úhlu mohlo tohle uvažování vypadat jako nedostatek odvahy. A uvádí autory, kteří se hlavnímu proudu vymykali (Jan Línek, Vlado Milunić). Popisuje i nejnovější vývoj, třeba přesun zájmu od domů k životu „mezi budovami“ a k…