Do lesíčka na čekanou

Nevím, zda se mě chtěli zbavit, ale v osmé třídě základní školy, kdy část žáků odešla na gymnázia a zbytek se sloučil do jedné třídy, jsem byl coby nadpočetný přeřazen ze ZDŠ Norbertov ve Střešovicích do ZDŠ Nad Alejí na Petřinách (dnes tam je gympl), což mně bylo více méně jedno – výchovnou instituci zvanou základní devítiletá škola jsem neměl rád povšechně a bylo to z bláta do louže.

Panelákové sídliště Petřiny, budované od konce padesátých let (komunisté při tom využívali nejen práci vězňů, včetně břevnovského „souseda“, opata Anastáze Opaska, ale například i studentů – na stavbě koleje Větrník brigádničili I. M. Jirous s Karlem Vojákem), mělo ale jedno plus: zatímco ve Střešovicích přežíval měšťanský duch rodin s kulturní tradicí sahající do dob první republiky, kterou výrazně nenarušila válka ani komunismus, Petřiny byly postaveny na zelené louce. Bylo to jedno z prvních komunistických panelákových sídlišť s jejich specifickým, endemickým společenstvím dokonale zbaveným všech kulturních a jiných sedimentů i sentimentů. Jestli tatíci a maminy, báby a dědové ještě kdysi nadšeně věřili, že na Petřinách vzniká nový kosmos, jejich děti a vnuci navštěvovali Kosmos – vyhlášený panelákový pajzl za rohem kousek od školy, kde se koncem sedmdesátých let slézaly existence z celého sídliště. Petřiny byly takové pohraničí v centru Čech, něco jako Pelcovy Děti ráje… – viděno tedy prizmatem starosvětských Střešovic.

Hned první den v nové škole jsem zapadl do party sígrů,…