Kdo vlastně jsme

Co se stane s demokracií, když Google a Facebook, respektive jejich nevědomé, ale vysoce inteligentní algoritmy budou znát naše záliby a preference lépe než my sami? Co udělá prodlužování života, kdy mladým bude šéfovat stodvacetiletý člověk? Jak akutní je rozkastovaná společnost, kdy budou ti bohatí investovat do vyšlechtění zdokonaleného lidského druhu, a zároveň vznikne třída „zbytečných lidí“, pokud počítače budou úspěšné na trhu práce?

Na tyto provokativní otázky odpovídá historik Yuval Noah Harari (1976) v knize Homo deus. Stručné dějiny zítřka. Už ve svém prvním do češtiny přeloženém titulu Sapiens. Úchvatný i úděsný příběh lidstva se ptal, zda může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí, čímž myslí člověka na počátku 21. století. Nyní tento motiv rozvíjí a ptá se, co všechno v nás chytré stroje odblokují s naším souhlasem a součinností. A kým se pak staneme.

Nekonečný tok dat

Na prvním místě Harari promýšlí vztah člověk–stroj, zároveň analyzuje vztah lidí a zvířat, přičemž řeší otázku, jestli jsou organismy totožné s algoritmy, a jestli je tedy život pouhé zpracování dat. A nabízí provokativní tezi: Člověk dosud „jel“ podle biologických algoritmů, ovšem jako jediný tvor na světě je rozluštil a za pomoci technologií se je učí modifikovat. Éra biologických algoritmů tedy končí, naše programy budou nahrazeny jinými. Harari v této souvislosti připomíná lidskou schopnost vytvářet příběhy a…