Umírání bez sentimentu

Když spisovateli Michelu Faberovi umírala druhá žena na rakovinu, uvědomil si, jak se západní kultura skrývá před nemocemi a smrtí - nebo je sentimentalizuje. A po jejím skonu se tak pustil do psaní básní, v nichž líčí syrové pocity, které se rozpínají od hněvu a vzývání Boha (toho „namyšleného sráče“) přes intimní a něžné vzpomínky až po praktickou a byrokratickou stránku celé věci, kdy musel řešit pohřeb či bankovní účty. Výsledkem je sbírka Neskonalá – paradoxně první text, který vyšel bez redaktorského vhledu manželky, jež ho před lety přesvědčila, aby začal s literární tvorbou.

Autor se doposud životopisným prvkům spíš vyhýbal, ale útlá kniha nemohla být osobnější. Sedmašedesát básní je rozděleno do dvou částí. V první Faber detailně líčí postup ničení ženina těla a letmo se dotýká lékařské etiky a eutanazie. V druhé se pak pokouší přizpůsobit skutečnosti poté, co zůstal sám - a nevyhne se přitom fetišizaci předmětů spojených s milovanou bytostí ani lehké dávce patosu. Autor proslulého románu Kvítek karmínový a bílý, sci-fi Pod kůží či Knihy zvláštních nových věcí (ve které lze už najít ozvuky manželčina odcházení) byl doposud bytostným prozaikem, což je dvojsečná zbraň. Doba, kdy byli anglicky píšící autoři jako Thomas Hardy nebo Rudyard Kipling zároveň mistry prózy a poezie, je – jak podotkl nejeden recenzent – pryč.

A třebaže má sbírka Neskonalá své kvality, ohromující básnická vize se nekoná. Ku prospěchu naopak je,…