Dopisy

Skripalovy vazby na USA

Respekt 26–27/2018

Ondřeje Kundry a Jaroslava Spurného si vážím, a o to víc mě překvapil jejich článek. Proti falešnému tvrzení o Skripalových „vazbách“ na americkou zpravodajskou komunitu musím protestovat.

V článku autoři neříkají nic jiného, než že si Skripala – stejně jako každého jiného agenta – mezi sebou spojenecké zpravodajské služby půjčovaly. Dělají to jednak proto, že jim lidé tohoto typu pomáhají interpretovat různé ezoterické signály, ale i proto, aby jim usnadnily a zpříjemnily dlouhá a často i nudná léta exilu.

Za Washingtonem je vojenská základna, kde je celá řada bývalých důstojníků cizích zpravodajských služeb, kteří tam chodí do „práce“. Ta se většinou sestává z čtení novin zemí, z nichž odešli. Nic moc jiného stejně dělat nemohou, protože většinou nemají potřebná prověření pro tajné a přísně tajné stupně. Když je někdy pošlou na sluzební cestu, většinou jde o pokus zvednout jim sebevědomí a dát jim pocit, že jsou potřební a slouží dobré věci na správné straně.

Váš titulek o Skripalových údajných vazbách na Spojené státy falešně implikuje něco, co naprosto neodpovídá realitě. Už vidím Jiřího Ovčáčka a jeho hradní partu, jak se radují z fantastické představy, že Skripalovi na kliku natřeli – snad pražskou kavárnou v Česku vyrobený – novičok Americane.

Tyhle fantazmagorické konspirační teorie slouží jen Kremlu, kde dokážou i od počátku čitelnou událost – například Ruskem sestřelený let MH17 – tak zkomplikovat, že každý normální člověk nakonec pokrčí rameny a řekne, že neví, co si o tom má myslet. Skripala a jeho dceru se pokusili zavraždit Rusové a tenhle jasný případ je dnes podobně dezinformačně zamlžován jako zmíněná tragédie malajsijského letadla. Mrzí mě, že k matení veřejnosti (byť jistě nechtěnému)nešťastným titulkem přispěl Respekt.

Igor Lukeš, Boston University

Když někam nechodí Češi

Respekt 26–27/2018

Souhlasím s textem Marka Švehly a zároveň vím, že svým zhodnocením se zase jen rozčílím. Není tomu ani týden, co jsme si udělali rodinný výšlap po krásách Prahy. S kočárkem, nosítkem a dvěma malými dětmi vždy volíme pražské části, kde se dá jít, jíst, sedět, ležet na dece, hrát si na hřišti…

Tentokrát byl cílem Petřín a Kinského zahrady. Asi to bylo nedostatkem spánku, jinak si nedokážu vysvětlit, proč by běžný člověk znalý situace ohledně hradních barikád kráčel k sídlu našich králů. No ale stalo se. První chvilku nenávisti jsem zažila u Jeleního příkopu a lávky. Z technických důvodů uzavřena. Jasně, věděla jsem to, ale realita a eufemismus „technické důvody“ prostě naštvou opakovaně. Na Hradčanském náměstí už jsem nadávala v eufemismech já (syn teď hodně opakuje, co slyší). Manžel se naivně radoval, že žádná fronta k bráně nevede. Ano, protože majestátní Matyášovou branou se již nevstupuje. Had se linul za roh. Procházky na Hrad jsem měla moc ráda, byl i průsečíkem běžných přesunů, kulisou pohodových večerů, když chcete exkluzivitu prostředí, ale máte tak na kávu a oběd v menze. O to víc mě to štve a doufám, že to tak po odchodu současného „hradního pána“ a jeho nohsledů nezůstane. Chudák bronzový Masaryk, ani otočit se nemůže…

Vanda Habermannová

Vzpoura v hodině dějepisu

Respekt 25/2018

Téma, jak lépe učit dějiny 20. století, lze jistě představit i bez vysmívání se pravěku. Pokud studenti pochopí časovou hloubku lidského příběhu, mohou např. snáz odolávat volání po omezení svobody, ať už jde o rasismus (všichni jsme z Afriky) nebo český nacionalismus, který nás táhne k východu (Češi jsou pestrá směs a kulturní dědictví této země sahá mnohem hlouběji do minulosti než jen k příchodu Slovanů v 6. století). Proč se omezit jen na historii, tedy dobu, pro kterou máme písemné prameny? Minulost je kontinuum generací. Těch, které po sobě nezanechaly písemné zprávy, bylo mnohem více, žily v prehistorii, jejich životy se snažíme poznat pomocí archeologie. Prehistorie je zajímavá! O pravěku učí skvěle projekty jako Cesty archeologie nebo festival  Krumbenowe.

Petr Zítka

Dukla nestačí

Respekt  24/2018

Autor glosující Ondříčkovo drama Dukla 61 mj. uvádí, že „má stále smysl se k České televizi upínat jako k nejserióznějšímu audiovizuálnímu médiu v zemi“. Aktuálnost tohoto konstatování připomněly také demonstrace z letošního 5. června. Zatímco některá významná média o těchto protestech vůbec neinformovala (Nova, Blesk, Deník), Česká televize jim poskytla prostor ve večerních Událostech. Nejen tato, ale i řada dalších skutečností nám takto umožňuje lépe pochopit, proč k nejhlasitějším kritikům veřejnoprávní televize patří morálně nezpůsobilý prezident této země a trestně stíhaný premiér s estébáckou minulostí.

František Mouka

Nabít mušketu trvá minuty

Respekt 24/2018

Se zájmem jsem se dozvěděl něco o manipulaci s mušketou, v čem spočívala hlavní změna třicetileté války, také jak proběhla. Historička VHÚ paní Klára Andresová kromě toho uvádí, že to byla první celoevropská válka, ve které vymřela asi třetina obyvatelstva Evropy. Žel zapomněla dodat, respektive se vyhnula odpovědi na to, jaké byly příčiny války, která zdevastovala Evropu. Tak dodávám, byla to válka náboženská, kdy se mezi sebou vraždili a za pomoci žoldáků bojovali o moc křesťané – katolíci proti protestantům. Dnes, když se hovoří o křesťanských tradicích, neměli bychom opomenout, že také třicetiletá válka patří mezi tyto tradice.

B. Moutelík