Anketa: Co byste zachránili z vašeho muzea, kdyby hořelo?

Pokud bych byl postaven před podobnou situaci v našem muzeu, pokusil bych se zachránit tři předměty, které jsou národní kulturní památkou a nacházejí se v hlavní budově Národního technického muzea. Jedná se o soubor dvou renesančních sextantů: sextant Josta Bürgiho a sextant Erasma Habermela. Pocházejí z období přelomu 16. a 17. století a patří k nejcennějším velkým astrometrickým přístrojům tehdejší doby. Jsou dokladem vysoké úrovně vědy a konstrukce přístrojů v rudolfinské Praze. Dále by to byla tzv. kynžvartská daguerrotypie, fotografie zátiší v ateliéru z roku 1839, která je do NTM zapůjčena ze zámku Kynžvart, autorem je vynálezce fotografie J. L. M. Daguerre. Abychom ale takovým tragickým událostem předcházeli, pravidelně kontrolujeme požárně bezpečnostní systémy či se cvičíme s Hasičským záchranným sborem.

Tragédie v brazilském Národním muzeu se nás bohužel týká více, než bychom očekávali. U jeho zrodu totiž stála rakouská princezna Marie Leopoldina Habsbursko-Lotrinská a rovněž Rochus Schüch, někdejší pedagog gymnázia v Opavě. Dějiny muzejnictví v českých zemích a Brazílii jsou tak propojeny, a požár patrně navždy smazal většinu stop společné historie. Jinak k tomu, co zachraňovat z muzea, existuje jediná odpověď – lidi. Na víc obvykle není čas. Muzea musí s rizikem požáru bojovat prevencí, systémy monitoringu i automatizovaného hašení. Pokud se oheň nepodaří uhasit v zárodku, je jen malá šance, že se podaří nad plameny zvítězit. Připomeňme si, že jen loni hořely dvě národní kulturní památky, přičemž požár v krnovské Karnole dokázali hasiči uhasit, i když škody na deponovaných artefaktech jsou v řadě případů nevratné.

Požár v muzeu obecně je noční můrou každého ředitele. Pro takové případy máme směrnice, signalizaci a stanovené úkoly na záchranu sbírek. Pracovníci znají postup a pořadí při ochraně sbírek ve zvláštním nepublikovatelném režimu. V každém případě bych při požáru v první řadě zachraňovala životy a zdraví návštěvníků a pracovníků muzea. Z expozice bych s trochou nadsázky zachránila historickou dřevěnou píšťalku, s jejíž pomocí řídili strážníci provoz a pořádek v Praze už v roce 1919 – i když máme samozřejmě cennější, starší exponáty včetně daktyloskopických souprav ze začátku 20. století, stejnokroje, zbraně, vyznamenání. Píšťalka je ale pro mě, kromě své jedinečnosti, i určitým symbolem bezpečnosti občana (strážníci byli od sebe vzdáleni „na dohvizd“).

Nemohu mluvit za kolegy z Národního muzea, ale pro velké národní instituce (tedy i naše muzeum s 6,5 milionu předmětů) je ochrana sbírek v případě ohrožení (nejenom požáru) klíčovou otázkou spojenou zejména s naplňováním Druhého protokolu Haagské úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu. Od osmdesátých let 20. století máme vypracovánu priorizaci tzv. předmětů kategorie. A nejde pouze o známou Věstonickou venuši. Třeba cimélie literárněvědné sbírky (kupříkladu autografy Vítězslava Nezvala) jsou pro potřebu okamžité evakuace uloženy v bezpečnostním kufříku. K záchraně konkrétních „pokladů“ jsou určeni kurátoři, přičemž osobně bych se staral zejména o bezpečné uložení předmětů na určeném shromaždišti – z bezpečnostních důvodů pochopitelně tajném.

Nedávná zpráva o požáru Národního muzea v Brazílii mě šokovala. Na požár Národního, Slováckého či jakéhokoli jiného muzea se mi nechce ani pomyslet. Vždy by to byla velká pohroma, při níž by hrozila ztráta většinou nenahraditelných dokladů naší minulosti. I při vědomí těchto hodnot by však bylo nutné nejprve zachraňovat to nejcennější – lidské životy, a až poté sbírkové předměty ve sledu podle okolností a evakuačních a požárních plánů. Doufám a věřím, že toho nikdy nebudu svědkem.

Já osobně bych určitě nešel zachraňovat nic. V Národním muzeu se v případě ohrožení, včetně požáru, aktivuje Systém řešení krizových situací a stavu nouze, který podle druhu a místa ohrožení přesně určuje úkoly jednotlivých pracovníků NM a spolupráci se složkami IZS. Podle lokality ohrožení je moje role definována takto: „V případě krizové situace s plošným ohrožením řídí záchranné práce generální ředitel Národního muzea a krizový štáb, který předává informace a přebírá pokyny územně správních a nadřízených orgánů, útvarů integrovaného záchranného systému, policie, zdravotnických a epidemiologických zařízení, případně ozbrojených složek a útvarů civilní ochrany a  vydává pokyny po řídící linii podřízeným pracovníkům...“ V případě evakuace sbírek pak existuje kategorizace předmětů, která určuje, které se, pokud je to možné, evakuují první, a jsou stanovena bezpečná evakuační místa, kam se odvážejí. Nejde pouze o to odnést vzácné sbírkové předměty mimo ohrožení, ale též je zajistit před zcizením a jinými riziky. S požárem jde ruku v ruce ohrožení sbírek vodou, jež dokáže také způsobit nevratné škody. 
Chápu vaši otázku, ale je „příliš“ romantická. Realita krizových situací bývá jiná. Osobně jsem zažil řízení krizových situací za povodní v roce 2002, při požáru Historické budovy Národního muzea v roce 2016 (kdy naštěstí nebyly sbírky ohroženy). Zkušenosti se skutečně krizovými situacemi jsem pak měl možnost sbírat při svých pobytech v Sýrii a Afghánistánu ve spolupráci s kolegy z tamních muzeí.

Jako první mě napadla velryba, protože tu si s Národním muzeem spojuji nejvíce. Již jako malá jsem chodila s rodiči „na velrybu“, byť jsme pak v muzeu strávili celý den. Jen bych ji asi neunesla, a nějaká malá kůstka by byla chabou náhradou. Pokud bych neskončila zmatečným pobíháním mezi exponáty a naprostou neschopností se rozhodnout, vyběhla bych pravděpodobně s nějakou nemocí notně prožranou lidskou kostrou. Když jsme v prvním ročníku studia archeologie měli fyzickou antropologii, strávili jsme v maličké místnůstce s nemocnými kostrami spoustu času studiem každé nepravidelnosti a výrůstku a já málem změnila zaměření, jak mě to určování, na co asi dotyčný zemřel a kolik mu bylo let, bavilo. Ale kdybych si mohla na chvíli půjčit nadlidskou sílu, odnesla bych tu velrybu.

Ačkoli žiji už sedmnáct let v zahraničí, jako vlastenka bych se určitě vrhla zachraňovat exponáty české lidové kultury v Historickém muzeu NM. Coby antropoložka vím, jak nesmírně důležité pro každý národ je znát a pochopit svoje kulturní kořeny. Jako archeoložka bych zašla v historii ještě dále a hořícím plamenům bych vyrvala archeologické předměty dávných Keltů, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Ale pokud bych se mohla přesunout v čase a místě, jako lev bych bojovala za záchranu archeologických nálezů Moravy z období paleolitu, které navždy zmizely při požáru mikulovského zámku roku 1945. Unikáty staré přes dvacet tisíc let, které tehdy shořely, znamenají dodnes tragickou ztrátu pro celou střední Evropu.

Kdyby opravdu hořelo, šel bych zachraňovat biologické sbírky, neb jsem původní specializací zoolog. Muzejní knihovna, obsahující řadu rukopisů a starých tisků, je možná cennější, ale u těch vycpanin a spol. bych mnohem spíše věděl, co s nasazením života vynést a co s těžkým srdcem přenechat plamenům.