10 let poté: Co nám dala krize

Pochmurný nástup populismu v posledních letech se vine komentáři a analýzami o konečných důsledcích finanční krize jako všudypřítomná červená nit. Západní společnost jako by prošla psychologickým zlomem. Zdá se, že zatímco veškerá snaha politických a ekonomických elit směřovala k co nejrychlejšímu navrácení celé situace zpět k „normálu“, k utěšenému stavu před vypuknutím krize, velká část veřejnosti pochopila nečekané zhroucení jako důkaz, že celý systém je nefunkční a potřebuje hlubokou zásadní proměnu. Po deseti letech od zhroucení Lehman Brothers se tak vlastně nacházíme ve dvou odlišných mentálních světech. V jednom ekonomičtí komentátoři popisují různá vylepšení finančního a bankovního systému, jež by měla zabránit opakování podobné katastrofy, a docházejí často k názoru, že experti a politici skutečně udělali mnohé správně. Ve druhém se proti stejným expertům a politikům bojuje u voličských uren.

V tomto bodě je důležité nezapomínat, že krizi vlastně různé vrstvy společnosti i obyvatelé různých částí zeměkoule interpretují odlišně. Běžní lidé si jistě neměli půjčovat více, než kolik byli schopní splatit, na což je ovšem možné namítnout, že tito lidé také za svou neprozřetelnost většinou tvrdě zaplatili bankrotem. Z jejich pohledu naopak finanční specialisté neměli, často velmi aktivně, nabízet složité vymoženosti, kterým ani pořádně nerozuměli. Tady už poučky o odpovědnosti zhusta přestávají platit, protože bankám a bankéřům se dnes díky jejich nepostradatelnosti daří minimálně stejně dobře jako v minulosti. Evropané ještě navíc vnímají a chtějí vnímat krizi jako něco, co způsobili Američané. A pak jsou tu třeba země jako Česko, kde průběh krize nebyl zdaleka tak dramatický jako za oceánem, psychologicky ale zemi, která 20 let k Západu vzhlížela jako ke zdroji inspirace a bohatství, od Západu zase odtrhl. Možná tam nakonec nejsou o nic chytřejší než my a ještě by se mohlo stát, že některým z nich my sami budeme muset pomáhat – tak by se dal s jistým zjednodušením shrnout poznatek, který si z krize odnesla část české veřejnosti.

Morální odpovědnost za obrovský průšvih se mezi složitými technickými záchrannými pracemi nějak rozplynula. Reportér agentury Bloomberg Joshua Green tak nedávno vzpomínal na svůj rozhovor s jedním z klíčových zachránců, tehdejším americkým ministrem financí Timothym Geithnerem v jeho kanceláři dva roky po vypuknutí krize. „Geithner si byl jistý, že se rozhodli správně, když se obsedantně zaměřili na obnovení hospodářského růstu, místo aby se vyžívali v tom, co trochu pohrdavě nazýval ,starozákonní spravedlností‘. Nicméně jeho přesvědčení se během rozhovoru rychle měnilo ve fatalismus,“ píše Green. Geithner totiž během rozhovoru tvrdí, že prezidentovy záchranné kroky budou posuzovány podle toho, že budou úspěšné. Pak ale rezignovaně prohlásí: „Ocení to nakonec lidé? Měli by. Nejspíš to ale neudělají.“ Měl pravdu – a ostatně už v době konání rozhovoru, v roce 2010, bylo třeba z nástupu radikálního hnutí Tea Party jasné, že mezi Američany narůstá temná vlna nespokojenosti.

Příklad Velké Británie a Francie přitom ukazuje, že náklady a vinu je možné ve společnosti rozdělit různě. Absenci všeobecné morální očisty ještě podtrhuje skutečnost, že za krizi nebyl nikdy nikdo významný odsouzen. Existují pro to různá vysvětlení, od téměř absolutní obtížnosti prokázat jednotlivcům ve změti nesrozumitelných finančních produktů skutečný kriminální úmysl až po obavy žalovat instituce jako takové, vlastně ze stejného důvodu, z jakého se vlády obávaly jejich pádu. Co je příliš velké na to, aby mohlo zkrachovat, je příliš velké sousto i na likvidaci soudní cestou. Americká justice tak místo toho sahá k nástroji „odložené nápravy“, jenž v podstatě spočívá v pokutě, omluvách a slibu napravení situace. Očistná cesta viníka s pouty na rukou k policejnímu vozu se však nekoná.

Celá krize se tak vlastně často jeví jako katastrofa, jež přišla ze strany někoho, proti němuž není možné se bránit a koho nelze volat k odpovědnosti. I v Evropě se záchrana odehrávala především na vysoce technicistní rovině záchrany společné měny. Solidarita mezi jednotlivými částmi eurozóny se navíc ukázala jako iluze, obrazný německý volič, jehož země proklouzla krizí poměrně bezbolestně, trval na příkladném potrestání voliče řeckého, španělského i portugalského. Všechno to mělo ekonomickou logiku, frustrace si ale někde ventil najít musela. Dnes se zdá, že na novou atmosféru dokázaly nejúspěšněji reagovat radikálně pravicové strany s jednoduchým slibem obnovení bezpečí před vším, co zranitelného občana ohrožuje. Evropská migrační krize pak paranoidní pocit ohrožení jenom posílila.