Dopis z New Orleansu

Louisianský školní rok je už v půlce třetího týdne a místo obvyklé třetí hodiny dnes vyzvedávám dceru už v jednu. Odpoledne mají učitelé vyhrazené pro sebevzdělávání. Je to tak každou třetí středu v měsíci. S několika maminkami využíváme volné odpoledne a dáváme si schůzku v dětském centru. Děti jsou nadšené, že se konečně vyblbnou, a my dospělačky se trochu zoufale choulíme k sobě a sdělujeme si první dojmy z první třídy.

Množství domácích úkolů pro šestileté děti už nás ani tak nepřekvapuje, na to už jsme si zvykly. Do naší státní základní školy na předměstí New Orleansu se chodí už od čtyř let a od té doby učitelé buď formou hry, nebo běžného výkladu buší do dětí informace – jak číst, jak psát, jak počítat. Má to výhody i nevýhody. Těžké na tomto způsobu výuky je hlavně to, že děti mají málo času na hraní, na svobodu. Vyučování končí ve tři odpoledne, vyzvedávání ve frontě aut a cesta domů se protáhnou na hodinu a úkoly zaberou někdy stejně dlouho. Kladná stránka se projevuje hlavně po večerech – naše šestiletá už nevyžaduje čtení příběhů na dobrou noc, protože si přečte svou oblíbenou knihu sama.

K čemu se ale nakonec vždy stočí konverzace, je školní jídelna. Když nás v prvních dnech ve škole informovala sympatická ředitelka o možnostech stravování, celkem jsem se těšila. Doposud jsem do školky chystala svačinky i obědy každý den a vymýšlet pořád nové možnosti, co se dá v rychlosti ráno připravit a sbalit do školní tašky, už mě začalo vyčerpávat. Tady jsem žasla…