Dopisy

Kdo koho zachraňuje

Respekt 36/2018

Chtěla bych poděkovat za článek Petra Horkého, zejména za to, že v textu bylo o stromech psáno s úctou, kterou si coby živé bytosti, i když jiného druhu než lidé, zaslouží. Například když autor zmiňuje, jaký stres ve městě zažívají!

Jako členka komise pro životní prostředí a spoluautorka petice za záchranu jednoho z nejkrásnějších stromů v našem malém městě (unikátního druhu, který se jinak vyskytuje v zámeckých zahradách) jsem absolvovala mnoho rozhovorů s technokraty a slyšela protiargumenty typu „na podzim stromy dělají nepořádek“ nebo „větve mohou spadnout na auta, řidiči nás mohou žalovat“. Fyzicky jsem téměř trpěla, když jsem viděla, jak malý prostor v zemi podél chodníků byl vyměřen pro kořeny nových stromů. Z občanské aktivity dokonce vzniklo sdružení, jehož cílem je právě ochrana stromů v městské zástavbě. Mluvíte-li na veřejnosti o stromech jinak než jako o mrtvém předmětu, kterým lze libovolně manipulovat, jste považováni za podivína. Doufám, že se tento přístup mění a přínos stromů bude více a více oceňován.

Tereza Dubinová

Poslední jízda

Respekt 36/2018

Článek o bezpečnosti (a úmrtích na českých silnicích) pokrývá hodně oblastí, jak zlepšit situaci. Pořád mi ale chybí jedna zásadní: autoškoly a systém výuky. Nejsem obeznámen se systémy v zahraničí (pamatuji si ale, že v devadesátých letech v Německu trvala autoškola půl roku a obsahovala hodně jízd po různých typech silnic), ale osobně neznám člověka (a to se ptám skoro každého už dvacet let), který by se v autoškole naučil řídit auto! Většina mi potvrdila, že rady, jak bezpečně jezdit (například defenzivní jízda), dostali od rodičů, kamarádů nebo zkušenějších kolegů v práci.

Máte k tomuto tématu nějaké informace – data, plány státu na zlepšení? Nechce se mi věřit, že jsem při svém osobním dlouholetém „průzkumu“ měla prostě smůlu na lidi.

Sveťo Gálik

Neklid v Bullerbynu

Respekt 36/2018

Imigrace je téma, které hýbe celou švédskou společností po desetiletí. Nadcházejí volby a je pochopitelné, že se mezi hlavními tématy ocitla právě regulace přistěhovalectví.

Otázkou je, jestli z toho země vybruslí bez větších šrámů. Situace totiž podezřele připomíná poněkud divoká devadesátá léta. Do Švédska začali přicházet uprchlíci například z Jugoslávie a Íránu, a to v době, kdy opadala vysoká konjunktura a země se blížila krizi. V této neklidné atmosféře plné obav se do parlamentu propracovala tzv. Nová demokracie (Ny demokrati), strana, která se nijak netajila tím, že by nejraději uzavřela hranice, protože příčinou veškerých problémů byli podle ní uprchlíci (Švédsko mimochodem přijímalo zásadně válečné uprchlíky, ekonomičtí migranti azyl nedostali). Noví demokraté šířili dezinformace na chytlavé téma cizinci versus sociální dávky a kriminalita a mimo jiné dceři politického soupeře beze studu popřáli, aby ji nějaký migrant nakazil AIDS. Však tuhle písničku všichni dobře známe i od nás.

Anežka Chrudinová,

skandinavistka/švédštinářka

Cyklista na chodníku

Respekt 35/2018

Jelikož bydlím již sedmým rokem v Berlíně a prakticky denně jezdím na kole, chtěl bych se vyjádřit ke dvěma aspektům vašeho textu Cyklista na chodníku.

Nejdříve obecně. Článek vyznívá vůči stavu cyklistické infrastruktury v Berlíně jednoznačně pozitivně. Chápu, že cílem textu nebylo detailně popsat místní dopravní situaci a že v porovnání s Prahou či v podstatě jakýmkoli jiným českým městem je cyklistická infrastruktura v Berlíně na znatelně vyšší úrovni. Berlíňané s ní ale rozhodně spokojeni nejsou, což před dvěma lety došlo tak daleko, že občanská iniciativa Changing Cities nasbírala během asi tří týdnů více než sto tisíc podpisů pro záměr vypsání referenda o přijetí zákona, který by zajistil výstavbu lepších cyklostezek apod. Nakonec k referendu nedošlo; politická reprezentace, která byla původně proti záměru, vědoma si toho, že by v referendu prohrála, slíbila zákon přijmout i bez referenda. Byl schválen letos v červenci.

Konkrétně jsem se ale chtěl hlavně vyjádřit k vašemu vykreslení cyklistů na chodnících. V závěrečném odstavci píšete, že „mísení chodců a cyklistů podporuje ducha tolerance ve městě“. Jestli tomu tak skutečně je, je věcí názoru, ale hlavně je jezdění na chodníku zákonem zakázáno a přistižený cyklista se musí připravit na pokutu minimálně patnáct eur. Výjimkou nejsou ani srážky cyklistů s chodci nebo hlasité projevy nesouhlasu vůči cyklistům na chodníku či vůči chodcům na cyklostezce. V článku také píšete, že při vystupování z autobusů MHD musí chodci dávat pozor na cyklisty. V tom máte sice pravdu, ale na druhou stranu mají cyklisté povinnost před zastávkou zastavit, aby vystupující neohrozili. Stejným principem se ostatně řídí automobily u tramvajových zastávek, u kterých musí cestující vystupovat na vozovku.

Martin Konvička, Berlín