Anna se nechtěla vdávat. Rozhodně ne. Neviděla k tomu důvod. Vystačila si sama. Měla knihy. Chodila na procházky. Pomáhala otci v obchodě. Kdyby to bylo možné, studovala by. Představovala si samu sebe, jak jde s knihami v podpaží na univerzitu. Mohla by z ní být lékařka. Bylo to pár měsíců, kdy se šest dívek z Minervy dostalo na filozofickou fakultu. Proč by nemohla patřit mezi ně?
Anna měla domácího učitele, pana Wagenknechta, který byl cítit tabákem, učil ji latinsky, trochu francouzsky a díval se jí do výstřihu. Když oslavila osmnácté narozeniny, byl s výukou konec. Podle všech měřítek se stala hotovým člověkem. Uměla tančit, vést nezávaznou konverzaci, vyznala se v domácím hospodaření, takže mohla velet armádě služek, dokázala připravit kávu a obstojně hrát na klavír.
Stala se zbožím na sňatkovém trhu. Absolvovala večírky pro debutantky, kde se hovořilo o vyšívání, bolestech žlučníku a akvarelových barvách. Párkrát si v doprovodu matky vyšla s několika mladíky; s lékárníkem, účetním z banky a synem majitele lihovaru. Žádný z nich nebyl pro jejího otce dost dobrý.
Potom se zničehonic objevil Arnošt Lengyel, majitel největšího železářství v Praze, otcův konkurent. Přinesl květiny a obrovskou krabici čokoládových bonbonů. Nejprve se scházel s jejím otcem, dlouhé hodiny seděli v pracovně, kouřili doutníky a mluvili o obchodních strategiích, těžbě železa a ocelových hřebících. Anna tiskla ucho ke dveřím a poslouchala. Při třetí schůzce Lengyel nadnesl, že by měl o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu