Čekání na pravdu

V deníku není žádný smysl a nikdo ho tam nikdy neobjeví,“ poznamenal si Pavel Juráček (1935–1989) v době, kdy se mu v psacím stroji rýsovaly obrysy Ikarie XB 1 – prvního filmu, ve kterém se projevil jeho scenáristický talent. Takhle si v denících zoufal často. Poprvé to vešlo ve známost před patnácti lety, kdy Národní filmový archiv zveřejnil jeho nečekaně upřímné zápisky z let 1959–1974.

A potvrdilo se to loni, kdy v Torstu začaly vycházet jeho Deníky kompletní. První svazek z let 1948–1956 skončil na pátém místě v anketě Lidových novin o Knihu roku a nyní ho následuje svazek druhý, pokrývající léta 1956–1959. Proč má smysl probírat se dalšími stovkami stran Juráčkova přemítání, když místy připomínají do sebe zacyklený bildungsroman mladíka rozervaného vlastními pochybami? Protože je to ojedinělá kronika doby. A kromě nesporných výtrysků literární geniality nabízí pohled na konjunkturální podstatu krize zdejší intelektuální elity, jíž se tehdy stal součástí.

Sex jako ventil útisku

Předchozí svazek končil ve chvíli, kdy Juráček o vlastní vůli v Praze opustil studia filologie, která mu neměla v nesvobodných poměrech co nabídnout, a vrátil se k matce do Příbrami. Ten nový začíná nástupem do redakce Vesnických novin, kde má psát o JZD rozesetých podél Nymburka. V rozhlase se po odhalení Stalinova kultu občas pouští jazz, v knihkupectvích se sežene něco od Seiferta, jednou za dva měsíce vychází Světová literatura. Jinak ale vše běží v kolejích…