Loučení Pavla Bělobrádka

Politika je náročné řemeslo. Více lidí v ní neuspěje, tím spíše v jejích nejvyšších patrech. Doteď si pamatuji moment, kdy mi na jedné menší konferenci kdosi ukázal Pavla Bělobrádka s tím, že to je možná příští šéf KDU-ČSL. Zdálo se to nemožné, bylo mu tehdy jen třiatřicet let a nepatřil k výrazným tvářím této vlivné strany. Ta sice v té době zažívala perné chvíle, protože se nedostala do sněmovny, ale přece jen její život určovali stále titíž: Miroslav Kalousek (v té době už v TOP 09), Cyril Svoboda, Jan Kasal a jim podobní.

Bělobrádek ale nejenže uspěl – poprvé byl předsedou zvolen v roce 2010 –, ale navíc z něj vyrostl silný předseda, který stranu vrátil do sněmovny, a posléze dokonce i do vlády. Klíčem k jeho úspěchu (ale i problémům) byla mimo jiné přímočarost. Co si myslí, to řekne. Kolegové ve straně, ale i koaliční partneři tak měli jistotu, že s nimi hraje otevřenou partii. Stejná přímost občas dráždila veřejnost, zejména pak jeho komentáře na sociálních sítích.

Předností však bylo i to, že ačkoli vedl křesťanskou stranu, nikdy se nechoval jako dogmatik. Nepochybně to není strana lákající liberály, ale je rozdíl, když máte „jen“ jiný názor, a když někdo proti vám vede křížovou výpravu.
Pavel Bělobrádek není politikem, který přichází s velkými idejemi, ale je to politik, který se snaží stát na straně demokratické společnosti.

A jsou v dějinách chvíle, kdy to samo o sobě je velká služba. O jeho citu pro politiku svědčí i to, že se rozhodl opustit post předsedy KDU-ČSL. Kdo se s ním v poslední době setkal, musel si všimnout, že víc začíná řešit různé křivdy, kterých se na něm měli jiní politici dopustit. V pátek si tak lidovci zvolili šéfa nového – Marka Výborného.

Vzhledem k tomu, že Pavel Bělobrádek je stále mladý politik (42), nebylo by překvapením, kdyby se – pokud mu to zdraví dovolí – časem do nejvyšších pater vrátil.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

ERIK TABERY
šéfredaktor