Vše, co teď bereme jako samozřejmost, bude minulostí

Následující rozhovor z minulého vydání Respektu vyvolal velký ohlas a diskuze nejen mezi pravidelnými čtenáři týdeníku. Na četné žádosti ho proto výjimečně odemykáme spolu s doprovodným textem Poručíme větru dešti. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. Zároveň připomínáme text z aktuálního čísla 17/2019 nazvaný Apokalypsa je nový začátek, který svým způsobem na interview navazuje - a ptá se,  jak se zabydlet ve světě, který balancuje nad propastí klimatické katastrofy.

Přežije civilizace globální oteplení? Přední světový klimatolog Hans Joachim Schellnhuber z Postupimského ústavu pro výzkum dopadů klimatických změn tomu moc nevěří. „Vše, co teď bereme jako samozřejmost – svobodu slova, život v míru, rozsvícení lampy po stisknutí vypínače, bezpečí –, to všechno bude minulostí,“ varuje. Naději vidí leda v probuzení mladé generace a v dramatickém zlevnění energie z obnovitelných zdrojů.

Loni v prosinci jste na klimatickém summitu v Katovicích řekl, že působíte v klimatologii 25 let, ale nikdy jste se nebál budoucnosti víc než nyní. Proč?

Klimatický systém je divoká šelma, a pokud ji rozzlobíte, zareaguje jako tygr, nepředvídatelně a divoce. Doporučoval bych chovat se k tomuto divokému zvířeti velmi opatrně, což ale neděláme. Po několika letech stagnace způsobené zpomalením světové ekonomiky globální emise skleníkových plynů opět rostou. Koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší dosáhly asi 412 ppm, což výrazně překonává vše, co planeta zažila během posledních několika milionů let. U nás ve výzkumném ústavu máme jedny z nejlepších počítačových simulací na světě, díky nimž dokážeme rekonstruovat klima třeba 50 nebo 100 milionů roků zpět do minulosti. A vidíme, že nynější oteplování je stokrát rychlejší než kdykoli během této doby.

Zároveň zřejmě planeta brzy dosáhne klimatických „bodů zvratu“, což je pojem, který jsem do globální debaty vnesl já. Jde například o roztání ledovců v Grónsku nebo částí Západoantarktického ledového příkrovu, známky možné destabilizace vidíme i ve východní Antarktidě. Hladina moře kvůli tání ledu vzroste o dva až tři metry, což už nepůjde napravit. Získáváme stále víc důkazů, že tento proces již začal.

Stále však ještě můžeme „zatáhnout za brzdu“ a zastavit emise skleníkových plynů.

Obvykle předpokládáme, že Země v takovém případě zůstane „zaparkovaná“ dejme tomu na dvoustupňovém oteplení. Ale proč by měla? Může díky přírodním procesům buď sklouznout zpátky, třeba k oteplení o pouhý stupeň, což by bylo skvělé, nebo se vydat opačným směrem. Existuje spousta náznaků, že právě to se stane – klimatický systém růst teploty naopak dále urychlí.

Na jaké místo světa byste nás vzal, abyste nám ukázal, že se tygr už probouzí?

Začněme Grónskem. Povrchové tání tamních ledovců lze už snadno změřit a je to proces, který urychluje sám sebe: Ledový příkrov Grónska má průměrnou tloušťku 2000 metrů. Představte si, že nejsvrchnější vrstva odtává, výška ledovce se zmenšuje, ubývá ledu, takže ledovec se dostává do jiného režimu. Ledovec o mocnosti 1900 metrů taje snáze než 2000 metrů silný ledovec, ledovec o dalších 100 metrů slabší mizí ještě rychleji a tak dál. Zrychlující se tání ovlivní systém oceánských proudů včetně Golfského; ten tvoří slaná voda, která klesá na dno oceánu a teče pak podél pobřeží Ameriky. Pokud k pobřeží Grónska stéká z ledovců více vody sladké, Golfský proud se formuje hůře. Spočítali jsme, že již zeslábl o 15 procent.

Vydat se můžeme také k Velkému bariérovému útesu, největšímu korálovému útesu v tropech. Ten je teď poškozen asi ze 40 procent. Pokud udeří další silný jev El Niño, odumře pravděpodobně celkem 60 nebo 70 procent útesu. Normálně by se během 10–20 let zotavil, jestliže teď ale vlny rychlého ohřátí oceánu přicházejí každé tři nebo čtyři roky a stále sílí, pak se útes neuzdraví a nakonec odumře celý.

Celkem jsme klasifikovali 13 bodů zvratu, a když se rozhlédneme po světě, všude vidíme, že krize přichází. Bojím se, že o dva stupně Celsia se oteplí už zhruba do roku 2050, do konce století to pak budou tři nebo čtyři stupně.

Co to bude znamenat?

Mám jedenáctiletého syna, takže tu otázku si kladu i kvůli němu. Pokud se ocitneme na dráze ke tří- nebo čtyřstupňovému oteplení, pak vstoupí do hry scénář Země-skleníku (vědecký termín, angl. Hothouse Earth), který může v delším časovém horizontu vést k oteplení až o osm stupňů. To je ovšem globální průměr, přičemž oceány se ohřívají mnohem pomaleji než kontinenty, takže na pevnině se oteplí ještě mnohem víc. Představte si tedy, že průměrná teplota v České republice bude o deset stupňů vyšší než dnes. V létě přijdou vlny téměř padesátistupňových veder. V podstatě žádný strom, který tu teď roste, nové podmínky nepřežije.

A lidstvo jako celek?

Kdybychom cestovali zpět v čase o tři miliony let, o 15 milionů, uvidíme, že vládl totální klimatický chaos. Pouze posledních 12 tisíc let panovalo velmi stabilní podnebí. Proto jsme mohli vynalézt zemědělství, hospodaření, chov dobytka. Vše, co jako lidé děláme – způsob, jakým stavíme domy, pěstujeme plodiny na polích, získáváme vodu, udržujeme zahrady –, je výsledkem tisíců let kulturní adaptace na klimatické podmínky. Pokud se tyto podmínky radikálně změní během pouhého století, budeme muset začít znovu.

Kromě toho si musíme uvědomit, že třeba počet obyvatel Afriky má z důvodů, které s klimatem nesouvisejí, do konce století vzrůst z dnešní miliardy na čtyři miliardy. Pokud se k tomu přidá oteplení v rozsahu, o jakém mluvíme, kam všichni ti lidé půjdou? Dlouho před tím, než uvidíme vzrůst hladiny moří, přijdou sociální problémy, povstání, občanské války. Jsme na cestě ke světu plnému násilí, chaosu, krve, válek a strachu. Naše děti vstoupí do temného věku. Vše, co teď bereme jako samozřejmost – svobodu slova, život v míru, rozsvícení lampy po stisknutí vypínače, bezpečí –, to všechno bude minulostí.

Jsme tedy odsouzení ke zkáze?

Neřekl bych, že je nevyhnutelná. Ještě můžeme leccos zkusit a omezit tím oteplení aspoň na dva stupně Celsia, víc není reálné. A věřit, že se klimatický systém nevymkne a nepromění Zemi ve skleník. Musíme pro to udělat všechno, opravdu všechno v každém státě na Zemi. Pokud ale v tomto století teplota stoupne o tři nebo čtyři stupně, skleníku se nevyhneme.

Vlastně jsem dnes o něco málo optimističtější než v Katovicích. Na summitu jste si mohli všimnout mladé dívky Grety Thunberg, která tam mluvila k plenárnímu zasedání, což tehdy působilo prostě jen sympaticky. Jenže od té doby se z toho stalo globální hnutí. Studenti stávkují za ochranu klimatu každý pátek. S Gretou jsem nedávno mluvil, ptala se mě na vědecké důkazy a poznatky o klimatu. Celkem strávila v našem ústavu asi tři hodiny.

Nedávno jsem také obědval s kancléřkou Angelou Merkel a zdá se mi, že změna je ve vzduchu. Do debaty se vkládá i katolická církev – papež František, jehož jsem klimatickým poradcem, vydal encykliku Laudato si’. Nejkonzervativnější síla světa, katolická církev, a mladí lidé se tedy spojují, aby zachránili planetu. Možná to přichází příliš pozdě, ale přinejmenším nám to dává úplně novou perspektivu. Jistě, říkám si, radil jsem německé vládě, Evropské unii, Tonymu Blairovi, Baracku Obamovi – a emise stále rostou. Na druhou stranu si veřejnost začala uvědomovat, že se blíží náraz do zdi. Nemáme moc času: Musíme kompletně dekarbonizovat ekonomiku do roku 2050 a ani to nebude stačit.

Nefrustruje vás, že pro zastavení emisí neděláme dost?

I tady lze nalézt pozitivní známky. Nemluvme o Číně, ta sice dramaticky investuje do obnovitelných zdrojů energie, ale zároveň financuje uhelné elektrárny v dalších zemích. Oblast Pekingu se stává čistší, ale Vietnam, Indonésie a další země i kvůli Číně dál sázejí na uhlí. Ale mohu zmínit dvě jiné věci: V Německu jsem byl členem uhelné komise, se kterou jsme prosadili, že uhlí v Německu úplně skončí do roku 2038, možná o něco dříve. Byla to těžká debata, ve které se argumentovalo pracovními místy, zisky uhelného průmyslu a podobně. Doufal jsem v ještě lepší výsledek, nicméně tohle je opravdu nepřekročitelné datum, dokdy musí uhlí zmizet. Již teď v Německu uhlí vyklízí pole a jaderná energie také končí. Z obnovitelných zdrojů už vyrábíme více než
35 procent elektřiny, především ze slunce a větru, a jejich podíl strmě vzrůstá. Myslím proto, že v energetice se Německo zbaví uhlí dokonce dříve, než stanoví verdikt uhelné komise.

A druhá pozitivní věc?

Nedávno jsem viděl zprávu, podle které téměř tři čtvrtiny veškerých uhelných elektráren ve Spojených státech vyrábějí energii dráž, než to v témže regionu zvládnou obnovitelné zdroje. A do roku 2025 budou v Americe dražší prakticky všechny uhelné elektrárny. V Texasu, kde je velmi konzervativní samospráva, mají fantastické úspěchy s větrnou energií. V Nevadě, v Las Vegas, si každý dává na střechu solární panely. Ačkoli v Bílém domě sedí Donald Trump a říká nesmysly o návratu uhlí, dokonce i americká uhelná asociace přiznává, že uhlí je na ústupu.

Nakonec podle mě bude rozhodovat čistě jen ekonomika. Díky technologické revoluci vedené Německem a Čínou cena za výrobu sluneční a větrné energie během uplynulých 15 let klesla o nějakých 95 procent. Navíc když provozujete uhelnou elektrárnu, musíte se zabývat prachovými částicemi, emisemi síry, oxidů dusíku, rtuti a podobně. Spalování uhlí se kvůli tomu stává extrémně drahým. Všude ve světě včetně České republiky nebo Polska jsou obnovitelné zdroje jednoduše zdravější, levnější a v konečném součtu spolehlivější.

Nebude konec uhlí znamenat velký otřes na pracovním trhu?

Když padla berlínská zeď, pracovalo ve východním Německu v uhelném průmyslu sto tisíc lidí. Dnes je to pouze osm tisíc. Pokles nemá nic společného s klimatem, zařídily ho čistě tržní síly. V sektoru obnovitelných zdrojů přitom v Německu máme už 360 tisíc pracovních míst a rychle jich přibývá. Je tedy směšné, když odborové svazy stále obhajují těch osm tisíc zaměstnanců, a přitom prakticky nemají žádné členy v zelené energetice. Očividně sázejí na špatného koně. Ptal jsem se jich proč, ale oni jsou prostě už příliš staří, jsou obětí setrvačného myšlení.

Setrvačnost myšlení je v Česku dost rozšířená. Čím zdejší veřejnost a politiky přesvědčit, že obnovitelné zdroje jsou výhodné i ekonomicky?

Jsem si celkem jistý, že v Evropě bude vypouštění uhlíkových emisí postupem času čím dál dražší, například kvůli tomu, že se zpřísní mechanismus obchodování s emisními povolenkami. Země jako Německo, Francie nebo Dánsko tomu jednoznačně fandí. Uhelné elektrárny budou jednoduše vytlačeny z trhu, takže kdo má aspoň špetku strategického myšlení, investuje do obnovitelných zdrojů. A kromě ekonomiky je také třeba vzít v úvahu, že generace dnešních mladých lidí se už opravdu nenechá dál podvádět. Kdo to nepochopí, riskuje nějakou novou revoluci. V Německu se pátečních stávek účastní už 300 tisíc mladých a začínají je podporovat nejen jejich rodiče, ale i vědecká komunita – petici na podporu stávkujících podepsalo v Německu 23 tisíc akademiků.

V Česku se jich přidalo jen asi 100.

Byl jsem ve vaší zemi mnohokrát na nejrůznějších vědeckých konferencích a pochopil jsem, že zdejší akademická sféra je velmi konzervativní. Geologové vám řeknou, klima se měnilo miliony let, tak co na tom. Pokud ale vezmeme v úvahu zranitelnost lidstva a rychlost změny, pak i jim musí být jasné, že se nacházíme v krizi.

Co by tedy vědci měli dělat?

Kdybych byl virolog a zjistil, že je tu nějaký nový typ viru mnohem infekčnější než HIV a že se rozšíří během dvou týdnů po celé planetě, napsal bych o tom jen článek do vědeckého časopisu, nebo bych rychle běžel varovat šéfy vlád? Já jsem nyní ve stejné situaci. U nás v ústavu v Postupimi jsem nějakou dobu pracoval v kanceláři po Albertu Einsteinovi a on by byl dnes první, kdo by šel s mladými do ulic. Protože my, kteří toho víme nejvíc, se musíme ozvat. Byl by to zločin, kdybych já jako známá postava našeho oboru mlčel.

Proč se tedy vědci neozývají víc?

Může to mít co do činění s tím, jak s nimi zacházely totalitní režimy, fašismus nebo stalinismus. Zneužívaly je pro ideologii, a oni se teď proto snaží být maximálně objektivní – považují za etické jen něco konstatovat, napsat o tom vědecký článek, a dál držet pusu. To je v pořádku, pokud bádáte na poli starých babylonských jazyků, ale ne pokud zjistíte, že civilizaci hrozí zánik. V Německu už si to vědci uvědomili. Připomíná mi to šedesátá léta.

Česká vláda nyní vidí řešení spíše než v uhlí v dalším budování jaderných elektráren. Nebudou nakonec jako bezemisní zdroj potřeba? Většina Čechů si myslí, že u nás není dost slunce a větru na to, abychom vsadili jen na zelené zdroje.

Energetiku je třeba vnímat v kontextu společného evropského trhu. Nic nebrání v tom zelenou energii dovážet ze zemí, kde jsou pro slunce nebo vítr příhodnější podmínky. Ale hlavně – a to jsou základy fyziky – kolikrát myslíte, že je sluneční záření intenzivnější na Sahaře než v Česku?

Těžko říct – dvakrát?

Přesně tak. Jen dvakrát. To přece nic není, stačí jen nasadit dvakrát víc solárních panelů. Když se procházím Prahou, je evidentní, že toto už není chudá země a může si dovolit solární energii sklidit. A pokud jde o jádro, to je dnes úplná hloupost. Nikde na světě neseženete privátní pojišťovnu, u které by šla taková elektrárna pojistit – riziko, že někde dojde k další havárii jako ve Fukušimě, je moc velké. Pokud by riziko vzal na sebe stát a chtěl emise oxidu uhličitého snížit o 20 procent – tedy ne zcela odbourat, ale jen snížit –, musely by po světě vyrůst tisíce nových jaderných elektráren během několika let. To je naprosto nemožné, když vidíte, jaké průtahy mají třeba ve Finsku. Čili jaderné elektrárny jsou nesmírně drahé, potřebujete na ně obrovské státní subvence a jejich stavba trvá neúnosně dlouho. Investovat stejné peníze do solárních panelů dává mnohem větší ekonomický smysl, a kdo to popírá, prostě lže.

Jaderné reaktory jsou ale přece mnohem výkonnější než solární panely či větrné turbíny. Pokud potřebujeme tisíce reaktorů, kolik by místo nich muselo být obnovitelných zdrojů?

Dám vám ještě jednu lekci ze základů fyziky. Sluneční paprsky, které dopadají na Zemi, nesou asi tisíckrát víc energie, než kolik činí spotřeba globální ekonomiky. Stačilo by postavit solární park uprostřed Sahary ve tvaru čtverce, jehož jedna strana bude měřit 200 kilometrů – byl jsem tam několikrát a věřte mi, vešel by se – a tento park by mohl pohánět úplně celý svět. Tak proč stavět tisíce jaderných bloků? Mimochodem, uran je surovina, které není nekonečné množství. Slunce je navěky.

Skutečně si umíte představit, že by průmyslové země jako Česko nebo Německo fungovaly kompletně na zelené elektřině?

Německo k tomu směřuje. Jediná oblast, která představuje slabé místo, je těžký průmysl. Pro ten potřebujete, aby zelenou energii šlo lépe skladovat nebo lépe přepravovat z míst, kde se vyrábí, do míst spotřeby. Ale síť potřebujete i na jadernou energii. A technologie pro skladování už vznikají. Domácnosti budou brzy ve spotřebě energie zcela autonomní, přinejmenším v rodinných domech. Solární či větrnou energii půjde konvertovat například na vodík a použít později, nebo vodíkem pohánět auto. V tom jsem optimista; paradox je, že energetická transformace asi proběhne, na záchranu planety to ale možná bude už pozdě.

Vědci varují před důsledky klimatických změn už déle než 30 let a najednou vidíme, že je možná pozdě. Neselhala tu demokracie i trh? Jsou to systémy, které dokážou takovou výzvu zvládnout?

Zpátky ke komunismu bych se nevracel, v Číně bych se také neinspiroval. Demonstrace a stávky mladých lidí by byly v nesvobodném politickém zřízení jistě potlačeny. A tržní ekonomika stojí na inovacích – potřebujeme prostředí, kde vznikne tisíc nápadů, z nichž 900 sice zapadne, ale 100 nás posune vpřed. To lze nejefektivněji zařídit právě ve svobodné společnosti. Demokracie je křehká věc a stabilita klimatu také. Řekněme, že bych rád zachoval obojí.

Profesor Hans Joachim Schellnhuber vystoupil  5. dubna v Praze na debatním setkání pořádaném Svazem moderní energetiky. Záznam vystoupení zde: