Ministr pro dohled nad asfaltováním

Ministerstvo dopravy vzbuzuje podezření, že bylo účelově vymyšleno lidmi, kteří to s Českou republikou nemyslí dobře. Před mnoha lety podobně vznikla ve vládě i další rezortní ministerstva – paliv a energetiky, hutnictví a strojírenství, spojů. Všechny tyhle agendy ovšem po revoluci spadly na úroveň řadových ministerských oddělení, pouze ministerstvo dopravy přežilo. Přestože však disponuje poměrně jednoduchou politickou objednávkou – stavět dálnice –, práce se nedaří do té míry, že se stala předmětem veřejného posměchu. Jen v letech 2009–2014 se na úřadě vystřídalo devět ministrů a stejný počet ředitelů v klíčové firmě Ředitelství silnic a dálnic ČR, která za stavbu dálnic odpovídá.

Poslední ministr dopravy Dan Ťok vydržel sice víc než čtyři roky, česká veřejnost se ale ani za tu dobu nestačila zorientovat, co Ťok dělá. Kritériem úspěšnosti se stala míra nasazení stavebních firem na dálnici D1. Veřejnost a novináři zaujatě sledovali, od kolika do kolika hodin dělníci pracují, jestli docházejí do práce o víkendech a nemají příliš prostojů. Nespokojenost s pracovním tempem se pak obratem snášela na hlavu ministra, který to schytal i za špatné počasí, po němž se šňůry čekajících aut ještě víc protáhly.

Při takto nastavených prioritách je otázka, jestli se D1 vůbec dala z gruntu opravovat, aniž by si to aspoň jeden dopravní ministr v průběhu rekonstrukcí neodskákal. Zvlášť pokud je veřejná nespokojenost živená pocitem, že opravám a stavbám silnic rozumí aspoň trochu každý…