0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kontext14. 4. 2019

Poručme „větru, dešti“

Přední klimatologové včetně Schellnhubera vyzývají: Chceme-li jako civilizace přežít, je nutné skutečně začít řídit podnebí

To, co uděláme během příštích jedné či dvou dekád, může rozhodnout, zda Země zůstane obyvatelná pro lidskou civilizaci – nebo zda na celé věky sklouzne do skleníkového stavu, který tu naposledy vládl před miliony let. Takové je poselství rozsáhlé a vlivné analýzy současné vědecké literatury, kterou klimatologové včetně Hanse Joachima Schellnhubera zveřejnili loni v odborném časopise PNAS.

Od konce poslední doby ledové, během takzvaného holocénu, tedy zhruba po uplynulých 12 tisíc let, vládne na Zemi neobvykle stálé podnebí. Předtím planeta po více než milion let oscilovala mezi dobami ledovými a meziledovými (z nichž tu poslední, lidem velmi příznivou, právě prožíváme), v ještě starší historii bylo naopak výrazně tepleji než dnes. Vypouštěním emisí skleníkových plynů jsme podle analýzy nazvané Trajektorie zemského systému v antropocénu, tedy v geologickém věku lidstva, pravděpodobně Zemi již nasměrovali na dráhu, která jí zabrání pokračovat ve střídání dob ledových, takže ta příští nejspíš už nepřijde. Touto zdánlivě příznivou zprávou to však nekončí.

Jednotlivé systémy planety, jako jsou oceánské proudy, kontinentální ledovce nebo uhlík vázaný vegetací, mají své „body zvratu“, za nimiž se dramaticky promění a už je nebude možné vrátit do původního stavu. Tyto systémy navíc obvykle chápeme izolovaně, jako různé orgány lidského těla. Jenže planetární plíce, srdce a ledviny se ovlivňují navzájem. A právě kvůli možným vzájemným souhrám se již nebezpečně blížíme k „bodu zvratu“ pro planetu jako takovou, po jehož překročení už pravděpodobně nebude možné oteplení žádnou lidskou akcí udržet v rozumných mezích.

Země se tak nekontrolovatelně vydá na dráhu k nezadržitelnému růstu teploty nejprve o tři, pak o pět a osm stupňů, ze které nebude cesty zpět po nejméně stovky tisíc let. Samozřejmě i během „skleníkových“ období v dávné minulosti na planetě žily organismy včetně předchůdců současného člověka, neexistovala však civilizace čítající miliardy lidí a založená na zemědělství.

Tento pohled je nový v tom, že poukazuje na nevratnost klimatických změn a zároveň zdůrazňuje nelinearitu planetárních procesů – malá počáteční změna může pomocí zpětných vazeb urychlovat oteplování způsobem, který se vymyká běžnému chápání: nepůjde už tolik o emise, ale o to, že tání grónských ledovců a následný příliv sladké vody do moře zamíchá s oceánskými proudy, což způsobí zánik amazonského pralesa a podpoří tání Západoantarktického ledového příkrovu; schopnost oceánu i pevniny vázat uhlík z atmosféry kvůli tomu poklesne – a to vyvolá další růst teploty. Kaskáda může vyvrcholit táním věčně zmrzlé půdy v Arktidě, což klimatické změny dále mohutně „nakopne“.

Prahem, jehož překročení dominové efekty spustí, může být už oteplení blížící se dvěma stupňům Celsia oproti předindustriální éře (dosud se oteplilo o 1,1 °C). Na to, abychom tomu zabránili, máme už jen zmíněných 10–20 let. Autoři dále upozorňují, že chceme-li jako civilizace přežít, musíme skutečně začít „řídit klima“ (jejich slovy: být správci Země) a udržet planetu v křehké oblasti stability mezi skleníkovým stavem a cyklem ledových dob – v tomto století pomocí rychlé dekarbonizace ekonomiky spojené například s obnovováním lesů, lepším hospodařením s půdou, restaurací pobřežních a mořských systémů či odčerpáváním oxidu uhličitého z atmosféry a jeho ukládáním pod zem. V dlouhodobější perspektivě opět těmito opatřeními nebo jejich přesným opakem – autoři to přímo neříkají, kdyby však Země v daleké budoucnosti zamířila zpět ke smyčce dob ledových, pak opětovným uvolňováním uhlíku do ovzduší. Podle mnohých kritiků půjde o vysmívané „poručíme větru, dešti“ – možná nám ale naši potomci jednou vyčtou, že jsme se o to ani nepokusili.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].