Kam zmizelo dětství a jaká bude generace, která místo na dvorku vyrůstá na mobilu

Nejobvyklejší výjev, který v minulém tisíciletí čekal unaveného rodiče po návratu z práce, vypadal zhruba takhle: v předsíni na podlaze se válí odhozená školní aktovka a doma nikdo není. Bylo jasné, že potomek se kdesi potuluje s kamarády, vrátí se až navečer. Bude mít špinavé kalhoty, rozcuchané vlasy a hlad jako vlk. Pokud se ho rodiče zkoušeli vyptávat, co vlastně celé odpoledne strávené v ulicích, na dvorcích nebo v zahradách dělal, odpovědi byly mlhavě neurčité, až neochotné. Byl venku – co víc k tomu dodat.

A ono venku mívá dnes prominentní postavení i v galerii vzpomínek těch, kteří mezitím vyrostli. Dámy a pánové po třicítce se rádi rozplývají nad tím, jak si jako děti hrávali na haldách rozestavěného sídliště, stavěli bunkry, váleli sudy z prudkých svahů, šplhali po střechách nebo si v korunách stromů budovali tajné skrýše. Skoro se zdá, že tenhle divoký a dospělými nekontrolovaný čas představuje to nejlepší, co školní věk člověku nabízí. Respektive nabízel.

Nostalgické snění pamětníků dnes obvykle doprovází i povzdech nad tím, že děti už takhle nežijí. Rodičovské zkušenosti i sociologické průzkumy dokládají, že dětství se během posledních dvaceti let změnilo snad nejvíc v dějinách. Současným klukům a holkám zabere více času škola, školní příprava a organizované kroužky, zbytek pak stráví doma ve společnosti digitálních technologií. Ven se nechodí, kalhoty zůstávají čisté.

A přestože tohle srovnání může v podání stárnoucích rodičů někdy připomínat obvyklou mezigenerační litanii, jak to „za nás bylo lepší“, rychlá proměna životního stylu dětí dnes začíná zajímat i experty různých oborů. Rozpoutává diskusi o tom, jestli se s opuštěním dvorků a zahrad neztratilo něco, co může dnešním klukům a holkám jednou – až dospějí – v životě zásadně chybět.

Kvítka na kládách

Je slunečné jarní dopoledne a najít v pražském hostivařském parku komunitu Lesní kvítka chvíli trvá. Skupina dvou matek a jedenácti dětí předškolního věku volně prochází lesem a zastaví se vždycky tam, kde caparti objeví něco zajímavého. Teď před desátou hodinou míří do lesního altánku, ale cestou je uhranula hromada klád pokácených stromů. Děti v gumácích a teplém oblečení (po ránu je ještě chladno) střídavě chroupou ovoce připravené rodiči ve svačinových krabičkách a lezou po kládách jako mravenci.

Starší kluci si ulomí ze stromů klacky a pouštějí se na vrcholu hromady do šermování. Eliška Píštělková (33), jedna ze dvou matek, které na tlupu předškoláků dohlížejí, po očku kontroluje, zda malí mušketýři dodržují jednu z nemnoha regulí téhle hostivařské party. Tzv. klacíkové pravidlo říká, že zbraň by neměla být delší než natažená ruka. „Mají to trochu delší, ale zatím dobrý,“ zhodnotí situaci Píštělková, původní profesí seizmoložka a učitelka, zatímco obratnější z bojovníků zahání protivníka na opatrný ústup.

Komunita, která v režimu každodenního setkávají funguje od loňského září, na první pohled plní hlavně funkci mateřské školky. Patnáct rodin se dalo dohromady. Chvíli se všichni scházeli a vymýšleli společná pravidla sdílené péče o děti. Domluvili se tak, že každý den od osmi do čtyř mají tři z rodičů službu. Dva tráví čas se všemi dětmi venku v lese, třetí skupině uvaří a přiveze oběd. Zbytek otců a matek má volno, může pracovat nebo dělat cokoli jiného.

Teď v pondělí se o skupinu stará Eliška Píštělková s kamarádkou Hankou, každá z nich má přitom s sebou dvě vlastní děti – těm mladším je méně než rok. „Samozřejmě musíme dávat pořád pozor, pořád dokola je počítáme,“ vysvětluje Píštělková během kojení, jaké to je starat se kromě vlastních ratolestí ještě o deset dalších. „Ale v něčem je to spíš jednodušší, děti se zabaví spolu. Má to prostě spoustu výhod.“

Přestože na první pohled tahle parta připomíná běžnou lesní školku, která hlavně umožňuje rodičům pracovat a dětem pobývat na čerstvém vzduchu, na počátku komunity měly matky zakladatelky docela promyšlenou představu o tom, jaké dětství chtějí svým ratolestem umožnit – a jaké jim běžné vzdělávací instituce nenabízejí.

V duchu populárních bestsellerů o výchově jsou rodiče členů Lesních kvítek přesvědčeni, že děti se mnohem lépe vyvíjejí ve věkově smíšených skupinách než mezi stejně starými vrstevníky, jaké sdružují klasické školní „ročníky“. Že potřebují volný a tak trochu divoký čas, který si mohou zařídit po svém. A že k tomu všemu přirozeně patří jistá míra rizika, že si občas udělají bouli.

Článek vyšel v Respektu 19/2019.