Nulorožec

Když Odillo Stradický ze Strdic ohlásil, že na Vánoce roku 2006 zemře, nezdálo se, že by české literatuře hrozila ukrutná ztráta. Autor publikující od raných devadesátých let střídavě poezii a prózu i pod variovaným pseudonymem vyvářel literaturu z literatury tak jako řada jiných. Lišil se jen tím, že jeho surovinami byly dekadentní póza, hermetické učení a efektní navozování dojmu hloubky. Nijak proto nepřekvapilo, že ona smrt se ukázala být jen symbolickou: imitátor Karáska ze Lvovic odešel a na obálkách dalších knih se začalo objevovat jeho občanské jméno Petr Stančík. A ten by české literatuře chyběl. To víceméně potvrzuje i jeho nová kniha Nulorožec.

Nezvladatelná touha

Stančík-autor začal převyprávěním městské legendy o Pérákovi zasazené do působivě vykreslené atmosféry Prahy. Vypravěčské schopnosti mu dovolily zkrotit téma, nad nímž si česká próza obvykle láme zuby – ztvárnit kladného akčního hrdinu, dokonce superhrdinu. Stančík prokázal schopnost okořenit okupační realitu nápaditou hyperbolizací komiksového typu, díky níž se uvolní prostor i pro humor a ironii. Naplno tyto postupy rozehrál v detektivním románu Mlýn na mumie, v němž se přesunul do Prahy druhé poloviny 19. století.

I zde se mísí několik reálných postav či událostí s fantazmagorickou, přitom nápaditou a zábavnou směsicí plodů bujaré imaginace. I zde se psaní živí z existující literatury, především z brakových detektivek o Léonu Cliftonovi. Ale na rozdíl od knih rádoby…