Soupeřit budou zachránci života se zachránci životního stylu

S Ivanem Krastevem o výsledku evropských voleb, které podle něj překreslily politickou mapu na kontinentu. „Čeká nás zajímavá doba. Já se na ni velmi těším,“ říká renomovaný bulharský politolog v rozhovoru pro Respekt.

Která změna, již volby přinesly, je pro vás nejzajímavější?

Nečekaně výrazný úspěch zelených je pro mě nejzajímavější. Oni a populisté jsou jediná mobilizační hnutí, která máme, dokážou přivést k urnám lidi, kteří původně volit vůbec nechtěli. Německý vydavatelský dům Bertelsmann udělal loni průzkum mezi všemi členskými státy EU a z něj vzešla důležitá věc: většina evropské veřejnosti, 67 procent lidí, si myslí, že život byl dříve lepší. To je důležitý ukazatel, protože Evropská unie vznikla jako projekt společností, které měly hrůzu ze své minulosti a nechtěly ji opakovat. Teď Unii tvoří společnosti mající strach z budoucnosti. Ten strach je samozřejmě rozdílný pro různé sociální skupiny, ale dva hlavní směry symbolizují právě zelení a populisté. Ti první se obávají, že to, co činíme, ničí budoucnost jako takovou – zelení proto chtějí zachraňovat životy. Populisté se bojí demografie, toho, že naše země nebudou obývány lidmi jako my – chtějí zachraňovat způsob života. Mezi zachránci života a zachránci životního stylu bude politika v příštích letech oscilovat, protože právě tudy, jak ukázaly volby, vede hlavní dělicí linie mezi evropskými voliči napříč členskými státy.

Dá se vzhledem k výraznému úspěchu zelených a tomu, že „zezelenaly“ další strany, čekat, že se shoda na půdě europarlamentu bude nejsnáze hledat okolo environmentálních témat? Že tohle téma bude dominovat?

Nabízí se to, ale stejně tak může dojít k tomu, že právě ekologické otázky budou nejvíce polarizační, protože se na nich budou chtít dané politické strany předvést. Na východě EU se ostatně žádná „zelená vlna“ nekonala. Obecně řečeno Evropský parlament bude teď víc fragmentovaný, nepředvídatelný, a nejen proto, že skončila nadvláda lidovců a socialistů. Očekávaná nestabilita souvisí především s tím, že bude menší soudržnost uvnitř politických skupin. Jednak proto, že zmíněná dělicí čára mezi zachránci života a zachránci životního stylu je kulturní a bude procházet i jednotlivými frakcemi. Národní politika je navíc konfliktnější, takže i politici v Evropě budou zaujímat vyhraněnější pozice kvůli svým voličům. A jsou tu další dílčí věci, které se zatím v analýzách pomíjejí, jako třeba ztráta německé kontrolní dominance v europarlamentu.

Jakou dominanci máte na mysli?

Němečtí poslanci, kterých je 96, dosud docela přehledně seděli ve dvou hlavních frakcích, u socialistů a lidovců; ve zbylých skupinách jich bylo relativně málo. Německá síla se tak mohla projektovat nejen prostřednictvím ekonomiky, ale také zásahy do jedné či druhé skupiny v europarlamentu. Teď němečtí křesťanští demokraté velmi výrazně oslabili, socialisté se propadli na pokraj politického vyhynutí, a psychologicky nejsilnější německou stranou jsou Zelení, kteří stojí v opozici vůči federální vládě. Schopnost Berlína kočírovat zdálky europarlament je pryč. I to bude mít důsledky na rovnováhu uvnitř unijního sněmu. Myslím, že je fér říct, že se budou mnohem častěji tvořit náhodná, nečekaná spojenectví.

Znamená to, že se do celoevropské politiky vrací konflikt?

Vrací se do ní politika jako taková. A zájem veřejnosti. Nedávný průzkum institutu ECFR (Evropská rada pro zahraniční vztahy sídlící v Berlíně – pozn. red.), ukázal, že lidé mají poprvé pocit, že by EU mohli ztratit. To je jedna ze sil, jež přiměla Evropany dostavit se k letošním volbám ve větším počtu – dění v Unii jim prostě přestalo být lhostejné. Není divu, protože nic nesbližuje tolik jako krize. Finanční krize – a najednou jsou všichni Němci odborníci na řeckou ekonomiku. Migrační krize – a všechny země V4 jsou experty na německou azylovou politiku. V případě brexitu jsou pak úplně všichni experti na Británii. Říkám to proto, že v minulosti jsme měli různá propojení evropské politiky s národní, ale příliš to neznamenalo. To se teď mění. Lidé cítí, že EU není někde daleko, ale tady, u nich na zápraží. V tomto smyslu se nejen politika vrací do Evropy, ale vrací se evropská politika do té národní.