Žij tam, kde jsou písně

Odejít v době dospívání ze Sovětského svazu do Ameriky a napsat o této formující zkušenosti vtipnou knihu je nevídaný kousek, ale filmařce Oksaně Marafioti (1974) se povedl. Její románový debut Žij tam, kde jsou písně, který nyní vyšel česky, zachycuje probuzení ze snu o zemi dostatku, kde se po ulicích courají celebrity, do reality chudinské čtvrti a bolestného rozvodu rodičů. Přitom nejde o prvoplánovou řachandu ani teenagerské čtení, ale o jedinečný pohled, jenž se dívá na svět s citem pro komiku vyrůstající z všednosti.

Autorka má arménsko-romské kořeny a předsudků i pohrdání provázejících její rodinu po generace se nezbaví ani v nové domovině. Mnozí sice netuší, kdo jsou Romové, nicméně neznalost jazyka a zjevná odlišnost příbuzných jí stejně přidělí nálepku dalšího podezřelého přistěhovalce. Tehdy patnáctiletá Marafioti s ní ale úspěšně bojuje díky hudebnímu talentu, přirozené inteligenci a lásce. Touha zapadnout a ovládnout nový jazyk se v ní pere s rodinnou (především romskou) tradicí i očekáváním i rodičů. Chtěla by být úspěšnou klavíristkou, ale otec by si přál, aby převzala věštecký byznys. A sváření nového a starého, rodinného a individuálního, tradičního a moderního, mužského a ženského, to vše vytváří dynamiku vyprávění a mnoho komických situací.

Otec začátečnickou angličtinou vysvětluje prodavačce v gypsy butiku, že její cetky s romstvím nemají nic společného, nevlastní matka ji donutí přinést vlas prodavačky kvůli zaklínání, vlastní matka se na…