Úřad plný lidí

Brusel byla první metropole, kam jsem přijel a nezažíval pocit déjà vu,“ říká v jednom rozhovoru rakouský spisovatel Robert Menasse. Na rozdíl od New Yorku, Paříže, Londýna či Prahy, měst navždy obtisknutých v popkultuře a vizuálně metastazovaných turistickým marketingem, existuje Brusel v představách neznalých nikoli coby skládanka ikonických budov, mezi nimiž se pohybují maskoti dané kultury, ale coby abstraktní koncept, místo autority a neosobních regulí. Brusel je tak trochu Kafkův Zámek 21. století.

Aspoň s tím v roce 2010 Robert Menasse odjížděl do hlavního belgického města. Chtěl napsat román o Evropské unii, o oné mytické evropské byrokracii, a hodlal nasát atmosféru místa, kde se to všechno děje. Na rozdíl od Kafkova zeměměřiče se ovšem do Zámku bez potíží dostal – a co víc, nabídli mu prohlídku a všichni ochotně odpovídali na dotazy. Menasse v Bruselu narazil na něco, co nečekal: na lidi. A dokonce i na ty, kteří nemají s Evropskou unií a jejími orgány nic společného, obyčejné Bruselany.

Menasse nakonec v Bruselu s přestávkami žil čtyři roky a podle jeho slov si „krásné, fascinující, pulzující město, kde se setkávají lidé nejrůznějších jazyků, kultur a mentalit“ zamiloval. Tím se však zkomplikovala práce na románu – i do něj vtrhli lidé z masa a kostí, lidé rozdílných zkušeností, kultur a tradic, a rychle zahnali mediálního bubáka v podobě „eurokrata“. Komplikaci vzal Menasse jako výzvu. „Román je literární žánr, který člověka klade do popředí, a proto je…