Proč platit dvakrát?

Až do desáté hodiny večerní prodlužovala Národní galerie v Praze v závěru uplynulého týdne otevírací dobu retrospektivy Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně. Takový byl o – v neděli skončenou – přehlídku zájem. Celkem ji vidělo na 90 tisíc lidí, přesné číslo nebylo v době naší uzávěrky známo; nicméně i tak je jasné, že jde o jednu z divácky nejúspěšnějších výstav v české historii. A to s placeným vstupným.

Poslední údaj je zásadní. I do Česka totiž v posledních letech pronikl fenomén, který znají návštěvníci anglosaských muzeí a galerií kupříkladu v Londýně nebo v New Yorku. Vstupné tam návštěvníci neplatí, náklady na takzvané dobrovolné vstupné pokryjí sponzoři.

Touto cestou jde u nás momentálně třeba Galerie Rudolfinum, kde vstupné za návštěvníky platí banka J&T. I díky tomu se předloni stal Krištof Kintera se svým projektem Nervous Trees držitelem návštěvnického rekordu, když se na něj do Rudolfina přišlo zdarma podívat přes 160 tisíc lidí. Je otázkou, o kolik víc lidí by se při stejné cenové politice „nula“ zašlo podívat na Kupku, kde se platilo 250 korun.

Sliby chyby

Nejde zde ovšem ani tak o rekordy jako o princip. Galerie Rudolfinum i Národní galerie jsou příspěvkové organizace ministerstva kultury, čili si je daňoví poplatníci při dodržování povinného vstupného vlastně platí dvakrát. Jednou na provoz, podruhé za vstup. Z toho důvodu také vyhlásil šéf Národní galerie Jiří Fajt hned při svém nástupu jako prioritu zavedení dobrovolného…