Tenhle Žižkov není pro děti

Dětství prožívané na Žižkově normalizační éry. Stará zástavba rychle a osudově ustupuje panelákům a s ní odchází i životní styl, který dosud v lecčems odolával komunistické vizi lepších zítřků. Chudoba, rezignace a únik do privátních světů se mísí s kariérismem, krutostí a úchylností. Izolovaný svět outsiderů, pro které Praha byla vždy kdesi daleko, ale jemuž teď normalizační chapadla berou jeho styl i historické srdce. Takto snad lze shrnout pozoruhodnou novelu Simony Bohaté Všichni sou trapný. Je vystavěna jako série příběhů, z nichž každý zaostří na jednu z postav, ale protože jde o mikrosvět, jejich osudy se víc a víc prolínají a vytvářejí mozaiku, jež čtenáře strhne a nutí číst dál.

V centru příběhu stojí pubertální děti z rodin na okraji. Neustále jim hrozí pád do propasti, na jejíž hraně stojí sociálka a na dně pasťák. Nedoléhají k nim ideologické řeči o dětech jako naději a budoucnosti. Šanci jim dává pouze útěk z dosahu dospělých, což funguje jen dočasně. A když už se mezi dospělými najde někdo, kdo s nimi soucítí, pomoci jim stejně neumí. V normalizační džungli vládnou predátoři a ti loví hlavně bezbranné. Atmosféru umocňuje nespisovná čeština pražské provenience, jíž mluví postavy i vypravěč. A tento jazyk je odposlouchán přesně, stejně jako jsou přesně zachyceny reálie Žižkova z doby velkého bourání. Právě neupovídaný popis je nejspíš důvodem, proč knížka působí tak sugestivně. Na malé ploše kondenzuje špínu doslovnou i metaforickou, jak ji…