Básně

Petr Halmay

Vrata

Tak jsem tam opět stál
před plechovými vraty,
jejichž červená barva
byla jen jednou
z barev této čtvrti.

Nevyslovitelná
zdála se jejich křídla:
stěžeje, sloupky, vibrující vzduch
po straně seříznutý
vysokou stěnou dvora.

Možná že včera.
A možná před měsícem.
A možná jindy, za jiných okolností
jiného dne.

Když slova nebyla
nic víc
než pouhá slova,
co v pauze na oběd jenom tak prohodí
některý z kolegů
nad umakartem stolu.

Pasáž

Skrz řadu světlíků sem přes den odkapává
něco slabého jasu.
Táhne se v kaluži
po mozaikové dlažbě.

Štuky a zrcadla – vchody do lepších krámů.
Chodba, co stává se svou vlastní skutečností
tak jako ve filmu
nebo na stránkách knih.

Jisty si samy sebou
zdvihají vnitřní stěny
echo té jeskyně
v obětní skále města.

Na mostě

Jáře

Čerň ostrova za suchých zimních dnů.
A holé, nízké, tvrdé, ploché břehy.
A první slunce plné zvláštní něhy
kamkoli pohlédnu.

Ještě i v šedesáti stále tentýž stud!
A s tvojí hlavou,
kdykoli zničehonic přitisknu ji k sobě,
jako bych objímal
i něco abstraktního…

Teď tato slova.
Na mostě
v bezvětří
se silně rozléhají
pouliční zvuky.

Písmena

Písmena na papíře – sebezáchovný pokus.
Kličky a kudrlinky –
za nimi trosky:
nějaké výkřiky, zkomoleniny slov.

Lyrika jako regulérní snaha.
Tak jsme to se Zuzanou svého času žili
v…