Miroslav Kusý a odpovědnost za lidstvo

Do prvních minut letošního roku jsem vstupoval ve společnosti slovenských přátel. Silvestrovská sešlost Miroslava Kusého se odehrávala v jeho bratislavském domě, který už byl svědkem řady podobných setkání, ta nejslavnější se prý odehrávala v době disentu. Ostatně nemalá část letošní sestavy tady sedávala i tehdy. Pana Kusého sice trápila viróza, ale přesto vydržel dlouho do noci a tu a tam přispěl postřehem, vzpomínkou. Na chvíle, o kterých jsem maximálně četl v knihách. Ale i kdyby nic neříkal, bylo by vám jasné, že v místnosti je výjimečná osobnost.

Znovu se mi tu potvrdilo, že lidé, kteří dokázali čelit ničivému režimu, jsou často velmi jemní. Skoro by se zdálo, že jsou opakem knižních hrdinů. Jejich pevnost totiž vycházela z přesvědčení, nikoli z fyzické síly. Ačkoli to jistě neplatí stoprocentně, z většiny setkání s někdejšími chartisty si odnesete zvláštní pocit, že vám naslouchají, a to bez ohledu na to, kolik let či jaká forma vzdělání vás dělí. Jako by tu stále byla jejich zkušenost, že lidé, kteří debatují a naslouchají, musí být přes rozdílnost názorů přátelé, protože je pojí vědomí, že vyřčená slova jsou jejich jediným skutečným vlastnictvím.

Miroslav Kusý byl velká osobnost československého disidentského, intelektuálního a akademického světa. V roce 1988 ve svém eseji Inteligenti a intelektuálové napsal: „Intelektuálové jsou cosi jako mravní elita inteligence, přebírají na sebe celý podíl její odpovědnosti za osud člověka, společnosti a lidstva.“

V jeho případě to nebyla fráze, ostatně za věrnost této ideji byl nedlouho poté totalitní mocí zatčen a ve vězení čekal na soud, protože se prý dopustil podvracení republiky. Na svobodu jej dostaly až listopadové události, od kterých letos uběhne třicet let.

Miroslav Kusý minulý týden zemřel. Odešla velká osobnost. Odešel dobrý člověk.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor