Aspoň zemi mi nech!

Francouzi minulý týden opět vyšli ve vysokých počtech do ulic. Tentokrát ale ne proto, aby si stěžovali na všeobecnou drahotu. Města se zaplnila pietami za oběti antisemitských útoků, jichž v zemi v poslední době dramaticky přibývá. Uplynulý týden na východě Francie kdosi na stovku tamních náhrobků nastříkal hákové kříže. A krátce předtím v Paříži účastník protestu „žlutých vest“ slovně napadl francouzského filozofa židovského původu Alaina Finkielkrauta. 

Francie se začala ptát, co se s ní děje, a média mimo jiné připomněla útok z března 2012. Třiadvacetiletý francouzský muslim Mohammed Merah tehdy zastřelil tři malé děti ve chvíli, kdy po boku učitele vycházely v Toulouse ze dveří židovské školy. Střelec vzápětí zemřel zásahem policie a média později pouštěla záznamy ze soudu s jeho bratrem, obviněným ze spoluúčasti na útoku. Ten popisoval, jak na ospalém předměstí Toulouse vyrůstal v prostředí nenávisti vůči Židům. „Když přinesli Mohammedovo tělo, sešli se u nás sousedé a plakali radostí. Všichni, i matka, říkali, že to Mohammed udělal dobře. Jen litovali, že nestihl zabít víc židovských dětí.“

Tento příběh je sám o sobě otřesný. Poslední vlna antisemitismu ve Francii je však reakcí zejména na dlouhodobé, hluboké sociální problémy země, jejichž řešení není nikde na horizontu.

Teď tedy žluté vesty