Za Stanislavem Milotou

I v pětaosmdesáti vzbuzoval tenhle kameraman svým zjevem respekt. Když jsem loni v létě vyrazil za Stanislavem Milotou na chalupu v severních Čechách, abych udělal rozhovor s jeho ženou Vlastou Chramostovou, přivítal mě jeho typický buldočí výraz, jímž dával najevo, kdo je na jeho hřišti pánem. Udělal kafe, sedl si naproti své Vlastě a bedlivě poslouchal, co říká. Když přišla řeč na herce a jejich morálku, vstoupil do rozhovoru, že jaký by asi u nás mohli mít herci kredit, když ještě 17. listopadu 1989 hráli pro Husáka a druhý den už pro Havla. Až ho musela Chramostová okřiknout, že „budeš se divit, ale přijeli za mnou“.

Poslední film Milota natočil v roce 1983. Byl to do zahraničí tajně vyvezený záznam představení bytového divadla jeho ženy. Krátce nato oslepl na jedno oko a ke kameře, se kterou mu komunisti po ruské invazi beztak zakázali oficiálně pracovat, už se nemohl nikdy vrátit. Kameramanský instinkt ale neztratil. Jakmile kolega Milan Jaroš vytáhl fotoaparát, aby pořídil portrét Chramostové, Milota si dirigentskými gesty hlídal, aby jeho Vlasta na fotkách vypadala dobře.

„Když jsem chtěl natočit pana Seiferta před smrtí, řekl mi: ,Nedělejte to, protože já si nezasloužím být viděn takto starý.‘ Tak jsem ho nenatočil,“ vysvětloval nám Milota, aby si nakonec pochvaloval, jak fotky v Respektu dopadly. Když jsem sledoval, jak vyladěnou dvojici s…