O Kunderově udání nemám žádné pochybnosti
S Janem Novákem o jeho románu Kundera, jehož vydání za týden rozčeří světové literární vody
Proč jste se rozhodl věnovat čtyři roky svého života, kdy jste sbíral veškeré dostupné materiály, zrovna Milanu Kunderovi?
Nečekal jsem, že mi to bude trvat celé čtyři roky, odhadoval jsem to tak na dva. Kundera je velký spisovatel s komplikovanou historií. Začalo to tím, že jsem jednou čekal na tramvaj, dlouho nejela, tak jsem si odskočil do antikvariátu, kde jsem objevil vydání jeho básnické sbírky o Juliu Fučíkovi Poslední máj. Šlo o třetí vydání z roku 1963, když už Kunderovi vyšel první sešit povídek Směšné lásky, kdy se schylovalo k pražskému jaru a on měl stále potřebu znovu vydávat svou socialistickorealistickou poezii. Říkal jsem si, že o něm vlastně nic nevím, a chtěl jsem vědět víc. Víc než půlku života jsem strávil venku, a proto hledám příběhy, u kterých vím, že můžou oslovit svět. Tak jako ho zajímá Havel, Zátopek nebo Čáslavská, tak ho zajímá i Kundera. Většinu věcí, které dělám, hodnotím podle tohoto zájmu.
V knize Zatím dobrý jste sepsal příběh bratrů Mašínových, hrdinů protikomunistického odboje. Kundera ve stejné době naopak pomáhal stejné diktatuře upevňovat její moc. Lákalo vás podívat se i na druhou stranu barikády?
No, na té druhé straně stál svým způsobem i Zátopek, o kterém jsme udělali komiks s Jaromírem 99. Ale Zátopek se tomu komunistickému molochovi nakonec postavil. U Kundery jsem si myslel, že i on prošel jako mladík začátkem padesátých let stalinistickou fází a potom jeho obdiv ke komunismu skončil. Jak se ale ukázalo, tak to vůbec nebylo.
Vaše knihy většinou vyprávějí o hrdinech, lidech, kterých si člověk musí přes jejich komplikované osudy vážit. Když ale člověk čte vaši bezmála devítisetstránkovou knihu o Milanu Kunderovi, záhy zjistí, že v ní žádný obdiv k jejímu hrdinovi nenajde. Neprošel jste si fází, kdy jste si říkal, proč o něm vlastně dál psát?
Při psaní to mám jako Hernán Cortés, který po vylodění na Yucatanu nechal spálit všechny svoje lodě, aby jeho posádka měla motivaci bojovat a nemohla se vrátit. Čili když se do něčeho pustím, jenom jedu a bojuju. Ještě se mi nestalo, abych toho uprostřed psaní nechal. Navíc se mi stalo něco, co se člověku často přihodí, když téma zkoumá do hloubky. Francouzi tomu říkají: „Pochopit znamená odpustit.“
A našel jste to pochopení?
Svým způsobem vlastně ano. Našel jsem ho v absolutistických nárocích jeho otce, které mu během dospívání rozdaly psychologické karty na celý život. Otec byl koncertní pianista, který rozlišoval mezi hudbou krásnou a užitkovou, a uznával jenom tu první. Ideální koncert by se podle něj měl odehrát ve tmě a posluchači by na něj měli přijít s dokonalou znalostí partitury. Jenomže takový koncert otec Kundera určitě nikdy ani nezažil. Milan Kundera sám říká, že se nemá moc rád, a to, myslím, vychází právě z toho, jak vyrůstal a jakými očekáváními byl formován. Takhle ustrojené osobnosti pak máte tendenci odpustit spoustu věcí. Ne ale všechno.
Co vás během odhalování zákrut života jednoho z mezinárodně nejslavnějších Čechů nejvíc překvapilo?
Když jsem pochopil, že je hlavně vynikajícím manažerem své kariéry, v tom bylo podle mě jeho největší mistrovství. Víc než nějakým gejzírem literárních nápadů je dokonalým provozovatelem svého „kunderovského byznysu“. On v emigraci místo psaní věnoval spoustu času dohlížení na překlady svých děl, třeba se naučil anglicky, aby mohl vedle francouzských překladů dohlížet i na anglické, a já myslím, že to bylo proto, že neměl co psát. Zatímco Hrabal sršel od počátku nápady a nevěděl, kdy s nimi přestat, Kundera každý nápad opečovával a užíval si ho, protože jich nebylo moc. A z toho minima vytřískal maximum tím, že byl schopen jeden nápad dvakrát třikrát zopakovat, aniž by přiznal, že sám sebe vykrádá. Vzal část něčeho, co už mu dříve vyšlo, a použil to bezostyšně znovu slovo od slova. Tím mě asi překvapil nejvíc.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu